"Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. "(Ž 130)
„Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ - tato užaslá otázka byla vyřčena právě poté, co došlo k utišení bouře (předchozí oddíl), ve které se ocitli učedníci s Ježíšem na moři. Příběh zaznamenal zkušenost,kterou křesťané učinili s Ježíšem. Nejsme bezezbytku vydáni tomu, čeho se bojíme. Tomu, co se na nás, zdá se, valí. Ježíš je v tom s námi, na jedné lodi. A má moc, autoritu.
Text: 1 Pt 3,8 Nakonec pak: všichni buďte jedné mysli.
Při této výzvě se při nás možná všechno bouří. Jednomyslnost, to nám zavání dobami, kdy všichni museli myslet stejně, kdy svoboda myšlení a vůbec lidská individualita byla potlačována. A také se ptáme, lze k jednomyslnosti vybízet, je to něco, co se dá požadovat? Copak to není něco dobrovolného?
