Neděle Cantate
Čtení z Písma: Zj 4,1-4, 5,1-10
- Zj 4 Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: „Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.“
- 2Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi a na tom trůnu někdo,
- 3kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová.
- 4Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata.
- Zj 5A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
- 2Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“
- 3Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.
- 4Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.
- 5Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“
- 6Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.
- 7Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.
- 8A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.
- 9A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras
- 10a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“
Otevřely se dveře. Jako bychom se dostali do reality, která nemá s tou naší nic společného. Vše je nadpozemsky krásné, vznešené, až se nám tají dech. Jaký to má smysl? Jak to s námi souvisí?
I.
Tento pohled se otevírá Janovi v době pronásledování křesťanů v prvních stoletích církve. Křesťané jsou udáváni, zavíráni, likvidováni. Sbory jsou možná na konci existence. Jan, jeden z představených církve, je jako zločinec izolován na pustém ostrově. Co bude dál? Jak jen to běsnění skončí?
V této mizerné situaci se Janovi otevře nebývalý pohled. Pohled dál, jakoby pohled za staženou oponu. To, co se za ní děje, je nevýslovně nádherné. Uprostřed je trůn, symbol vlády. Nepatří nikomu z lidí. Kolem dokola jsou další a další postavy a bytosti v bílém. Vše tu má řád. Pozorně sledujeme, co se bude dít. Tušíme, že tady jde o velké věci. Vše se točí kolem jakési knihy, sedmkrát zapečetěné. Ta kniha působí tajemně, není do ní vidět. Má ji v rukou ten, který sedí na trůnu. .. Tento pohled jistě může působit úlevu. Přináší veliké potěšení v situaci, kdy se zdá, že zlo se urvalo z řetězu.
II.
Jenže Jan pláče. Začne plakat poté, co zazní mocný hlas: kdo je hoden tu knihu vzít a rozlomit její pečeti? Avšak nikdo, vůbec nikdo takový není. Jan pláče, ačkoli má jinak takové krásné vidění. Pláče proto, že stojí oběma nohama na této zemi. A tak rozumíme Janovu pláči jako pláči nad absurditou světa. Svět a jeho dějiny nedávají smysl. Není do toho vidět. Nikdo s tím nic nenadělá. A také tolik věcí se v dějinách lidstva stalo! Kolik válek (v těchto májových dnech si zrovna jednu strašnou a nedávnou válku připomínáme). Miliony padlých, miliony ztracených životů. Spolu s člověkem trpí i příroda. Přitom se nezdá se, že by se lidstvo chtělo poučit. Kde je jaká spása, je vůbec nějaká? „Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by bylo hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní“.
Až teprve ve chvíli, kdy prožije tento zármutek a slzy jdou ven, zazní hlas jakéhosi starce. Hlas moudrý, vnímavý, hlas potěšující. Ne, to se děje na nebi, není bez souvislosti s tebou. Není to vytržení bez souvislosti s tím, co tě tolik tíží. Zní hlas: „Neplač“. Jedno slovo, v němž je obsaženo všechno. Zapamatovat si toto slovo stačí. Tato výzva však nezlehčuje autenticky prožívanou bolest, tak jak to my někdy děláme, když chceme potěšit a z bezradnosti říkáme fráze, místo abychom raději mlčeli (neplač, to bude dobré… ). Zde to „neplač“ není laciné a zní přesvědčivě. Je k tomu totiž důvod. „Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou“. Je tu někdo, kdo zvítězil. Je tu někdo, kdo knihu tohoto světa a lidí převezme. Kdo napraví i to, co se už stalo a dopíše ten příběh až do konce, tak aby byl dobrý….
III.
Tedy: kdo je tak silný a kdo je toho hoden?
Ve vidění najednou přichází na scénu, Beránek, ten obětovaný. Je to zvláštní, až šokující. Čekali bychom, že tak mimořádný úkol bude svěřen někomu právě jako lev, někomu, kdo imponuje mocí a silou. Jenže místo toho je tu Beránek. Ztělesnění bezmoci. Dokonce Beránek ten obětovaný. Tento svět a příběhy lidí jsou svěřeny bezmocné a obětující se Lásce, které nikdo z lidí není schopný. A Beránek přistoupil k trůnu a přijal knihu z jeho pravice. V tu chvíli se začaly dít věci: shromáždění padlo před Beránkem a trůnem na kolena, začne znít krásná hudba, atmosféra je provoněna modlitbami a všichni spolu zpívají novou píseň.
IV.
Dříve, než se ještě nakonec vrátíme k tématu dnešní neděle (zpívejte Hospodinu novou píseň, neboť podivuhodné věci učinil – podle Žalmu 98,1), zastavme se ještě u té knihy sedmkrát zapečetěné.
Postupně budou pečetě skutečně otevírány. A vyvalí se různé pohromy. Až by se mohlo zdát, že by bylo lépe nechat knihu zavřenou! Jenže v knize Zjevení se nejedná o předpověď hrůz, které na svět přijdou a lidstvo nemine. To by bylo znetvoření biblické zvěsti. Některé popisy například bitevní výzbroje odpovídají skutečnostem tenkrát známým. Kniha Zjevení je píseň o naději a zároveň slovo do těžké doby. Slovo, které říká: to, co se děje a co momentálně zakoušíte, to ještě není konec. Konec – to je až ten pohled díky otevřeným dveřím.To janovské vidění trůnu, bohoslužby, vnímání krásné atmosféry a písní, které oslavují vítězství Beránka.
Ještě jednou zdůrazněme – jde o pohled od konce. Znázornit to můžeme na jednom literárním příkladu: v jedné knize autor zachycuje bombardování Drážďan jako film pozpátku. A tak ten děj vyzní nakonec úplně jinak, i my si jej můžeme představit, jak nad spáleným městem přeletí letadla pozpátku, vsajou bomby, město vstává z mrtvých, muži a ženy jdou domů ke svým dětem, usedají spolu k večeři…
Spása světa v Kristu pak není jen nějakou mlhavou představou či zbožným přáním. Je to zvěst o tom, že i to co se stalo, je Kristovou obětí objato a zachráněno. Církevní otcové prvních století (např. Ireneus) tuto spásu popisovali jako obnovení všeho. My si to zatím nedokážeme představit. Ale v knize Zjevení se na konci píše, že “ Bůh, bude s nimi,a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Žádná slza, která kdy skanula, není před Bohem zapomenuta. Žádná bolest, žádné trápení. Smíme věřit, že to, co prožíváme na zemi nyní ( navzdory nedokonalostem, chybám, pádům, někdy špatným koncům), přece není marné a navždy ztracené. Je to zachováno v dobré, čisté, prapůvodní podobě.
V.
Těžko se mluví o věcech posledních, protože naše chápání bývá omezené. O těch posledních se dá jen koktat nebo hovořit v obrazech a symbolech, tak jak jsme to četli v dnešním biblickém čtení. Ještě je nám ale dána další možnost, ke které nás vybízí téma dnešní neděle: zpívejte. V té nebeské scéně všichni zpívali novou píseň. Zpěv ( i hudba) je veliký dar. Oslovuje nás uvnitř, pozvedá, obnovuje. Hudba a zpěv při bohoslužbách si zaslouží velkou pozornost . Také stará píseň může zaznít nově.
Důležité je vědět, že krásný chvalozpěv již zní. Nová píseň zní tam, kde je náš cíl a kam se občas otevřou dveře již nyní. Chvalozpěv. A my jsme pozváni, každý z nás, abychom se také přidali k nebeskému chóru a zpívali sami za sebe a zároveň propojeni s druhými. Vůbec nevadí, že třeba nemám hudební sluch či hlas mi už hlas neslouží. Smím mít už nyní účast na velkých věcech na konci.
Amen.
Pane, někdy je nám těžké věřit, že jsme v dobrých rukou… Děkujeme, že nám rozumíš. Ve tvé ruce jsou naše dny. Ty budoucí, i ty minulé, o nichž se zdá, že se s nimi nedá nic dělat. Děkujeme, že každá slza bude ošetřena. Děkujeme za otevřené dveře před námi.. Spojuj nás do jednoho chvalozpěvu, kterým bychom vyjádřili svou vděčnost za tvou spásu a měli účast na dobrých věcech před námi. Prosíme, nedopusť, aby naše srdce vyschlo a bylo neschopné úžasu, neschopné vnímat krásu.
Chceme vyznávat svou víru. Že dobro je silnější než zlo, láska je silnější než nenávist, pravda je silnější než lež a světlo je silnější než tma.
Otče náš….
Píseň: EZ 178 Krásná je modrá obloha