„ Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí“ Ž 24
Bože,
Stojíme společně před tebou a děkujeme, že budoucnost s Tebou má smysl. A tak díky tobě smíme dál žít, těšit se z poznaného a svěřeného, z lidí okolo sebe. Přes to pachtění, smutky, konce a šmodrchance, které život ještě bude obnášet.
Intr.: J 3,16
EZ 426
Bože,ty jsi nekonečně milosrdný, ale také spravedlivý.
"Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. "(Ž 130)
311,1-5-7
Bože,
7.3. 2021 (4 neděle postní)
„Mé oči stále hledí k Pánu“ (Ž 25,15)
Píseň: 311
Pane,
často ti nerozumím. Čím to je?
„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak má duše žízní po tobě, Bože“. Ž 42,1
Bože,
ty jsi tvůrce života.
Od tebe i my život máme.
Pomoz nám, ať to není cesta do prázdna.
Pomoz nám, ať se vydáme za tvým hlasem,
ať hledáme pravdu a milosrdenství
Mt 7,13-14
„Vejděte úzkou branou, protože:
Prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby a mnozí tudy vcházejí.
Mk 5,1-20
„Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ - tato užaslá otázka byla vyřčena právě poté, co došlo k utišení bouře (předchozí oddíl), ve které se ocitli učedníci s Ježíšem na moři. Příběh zaznamenal zkušenost,kterou křesťané učinili s Ježíšem. Nejsme bezezbytku vydáni tomu, čeho se bojíme. Tomu, co se na nás, zdá se, valí. Ježíš je v tom s námi, na jedné lodi. A má moc, autoritu.
25.10. 2020
Vstupní slovo - Ž 93.4.: „Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.“
Píseň: EZ 182 (Pán Bůh je síla má)
Bože,
Děkujeme, že svět stále trvá. Že stále trvají krásné a dobré věci,
přestože vše dobré je tak křehké,
Díkčinění v době koronaviru 18.10. 2020
Bože,
žijeme, jsme
Chceme ti dnes za to děkovat.
Za všechno, čím nás udržuješ při životě
Text: 1 Pt 3,8 Nakonec pak: všichni buďte jedné mysli.
Při této výzvě se při nás možná všechno bouří. Jednomyslnost, to nám zavání dobami, kdy všichni museli myslet stejně, kdy svoboda myšlení a vůbec lidská individualita byla potlačována. A také se ptáme, lze k jednomyslnosti vybízet, je to něco, co se dá požadovat? Copak to není něco dobrovolného?