„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak má duše žízní po tobě, Bože“. Ž 42,1
Bože,
ty jsi tvůrce života.
Od tebe i my život máme.
Pomoz nám, ať to není cesta do prázdna.
Pomoz nám, ať se vydáme za tvým hlasem,
ať hledáme pravdu a milosrdenství
a nalezneme tvou věrnost, tvou moudrost,
dojdeme s mnohými až před tvou tvář.
Pomoz nám nalézt v Kristově církvi
doprovod a pomoc na takové cestě.
Jan 4,4-18
Ten džbán z nepálené hlíny,
v onu chvíli zazářil kovem ryzím, -
tak končí známá písnička Poutník a dívka. Písnička je příběhem bible inspirována volně, ta biblická žena pouze džbán nechala u studny a běžela lidem povědět o Ježíši. Ale přesto vyjadřuje něco podstatného. Je to opravdu případě o proměně. Tak jako J proměnil vodu ve vínu, tak i v našich životech, které jsou jako hliněný džbán, velmi křehké a z materiálu velmi obyčejného - „prach jsi a v prach se navrátíš“ - a přece v nich může zazářit zlato, kov ryzí. Život se zhodnotí.
Že se takové zázraky dějí a že se mohou přihodit každému, o tom je i dnešní vyprávění.
Ježíš je na cestách. Na těch cestách potkává lidi, lidi nejrůznější, v nejrůznějších životních situacích a těžkostech. Nikomu se nevyhýbá. Např.právě Samařané a Židé se vzájemně opravdu nemuseli.Vyhýbali se sobě navzájem, dělali si naschvály, jak to často mezi odlišnými skupinami lidí bývá. Samozřejmě, že mnozí liodé takhledají svu identitu – tím, že se vymezují vůči druhým (věčných zdroj nacionalismu), tak aktuální věc, vidíme….. Ale Ježíš kráčí svobodně přes samařské území. Blízko je městečko, a jak to bývalo, mělo svou studnu, společný zdroj vody pro všechny. Základní podmínka života. A tak se obyvatelé městečka potkávali každodenně, ráno a večer, aby vodu ze studny čerpali. Teď je však poledne, slunce pálí, vše živé se schovalo. Ježíš je sám (jeho učedníci šli na nákup) a přichází ke studni. A přece se někdo blíží navzdory polednímu žáru. Žena se džbánem. Zřejmě nestála o to se s lidmi setkávat. Má potřebu se před druhými skrývat. Tak jak to každý člověk z nejrůznějších důvodů může také mít.
Zvláštní scéna, jen si to představte. Samotná žena, muž – cizinec- a studna. Situace velice všední a náhodná, nikdo to nenaplánoval. A ono to vnese do života důležitou proměnu. - Neznáme to také?
„Dej mi napít!“ Říká Ježíš. Ježíš je nejprve v roli, kdo je ten, co něco potřebuje. Zaprášený pocestný, který má žízeň a prosí o vodu.
Z reakce té ženy cítíme opatrnost, až nedůvěru. Diví se: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“
A začne se rozvíjet rozhovor, který půjde do hloubky. Ježíš hovoří o živé vodě, o životě. O tom, že kdo se té vody napije, nebude žíznit navěky a stane se v něm pramenem. A role se postupně obrací. Žena po té živé vodě touží. „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila“.
Běžný rozhovor se posunul až k té nejbytostnější otázce, k tomu, co je člověk. Co je pro nás typické, čím se všichni vyznačujeme? - Každý máme na dně duše jakousi žízeň. Touhu, kterou bychom rádi naplnili. Toužíme po něčem větším, po něčem, co nás přesahuje. Ta touha je větší než cokoli, čím bychom ji mohli naplnit, vlastně není ji možné doopravdy naplnit ničím zvnějšku, ničím, co bychom si přivlastnili, nebo čeho bychom dosáhli. Jenomže většinou to lidé neví a tak svoje štěstí očekávají … třeba od vztahů s druhými. Tak to bylo i v případě té ženy. Vyšlo najevo, že měla pět mužů a ten, se kterým žije, není její muž. Pokud člověk hledá naplnění své touhy od partnera, nenajde ho. Není cestou říkat si: kdybych našel toho pravého-pravou, pak budu šťastný... Nebo jak Sváťa Kartásek zpívá: Já obešel jsem církví pět... i to je o té žízni a o tom, jak člověk hledá v různých společenstvích– jednou tam, jednou onde... upne se, zklame se a tak dál... Může to být cokoli, čím člověk hledí utišit svou žízeň, látky vyloženě vedoucí k závislosti, ale i takové věci, jako úspěch, touha po slávě, snaha být dokonalý. Nebo cokoli, o čem se mi zdá, že to musím mít... ať jsou to hmotné věci nebo mimořádné zážitky. A člověk tím stejně šťastný není, maximálně na chvilku. …Jak je těžké pochopit, že to nejcennější v životě přichází jako dar a milost. A možná proto byli pro Ježíšovu zvěst vnímaví lidé, kteří se nemohli chlubit sami sebou, právě ti, kteří si kvůli své palčivé touze narazili, ztroskotali.
Ježíš však obrací pozornost od lidí a objektů kolem nás a mimo nás do nitra. Říká: voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. V něm se stane pramenem. A tady dejme dobrý pozor. Žijeme v člověkostředné době – nedávno jsem slyšel v Kauflandu hlasovou reklamu: tady jste v centru našeho zájmu vy (centru zájmu nejsme my, jen naše peněženka, ale to je druhá věc). Když Ježíš hovoří o prameni vody živé v nás, pak neříká, že je potřeba sám sebe postavit do středu a snažit se být především fit. Ne že by to nebylo důležité, pečovat o sebe. Ale přece není hlavním moje štěstí, můj komfort, moje já. Narazit na pramen vody živé, to znamená otevřít se zdroji. Jde to objevit řeku, nebo spíše nebojovat s ní, nebránit jí, vstoupit do ní. Svoje ego, které by všechno mělo tak rádo podle svého, umět pustit, umět odevzdat. Je to změna pohledu, který souvisí s tím, čemu říkáme zážitek milosti. Je to zbavení se iluzí o sobě. Kdy už nejsem v centru já sám a moje pocity štěstí.
Bůh je větší, než naše srdce, píše se v epištole Janově. Jsme tím pádem díky tomu mnohem větší než všechny naše dobré i špatné příběhy. Tady člověk už není chycen do jednoho svého malého příběhu, příběhu svých zranění, svých starostí,svých strachů, neklidu….
„Bůh je větší, než naše srdce“. To je ten pramen v nás, o kterém Ježíš hovoří . Víra znamená spolehnout se na řeku, věřit proudu, nechat se jím nést. Tady nepotřebujeme ze svých sil něco zlepšit, něčeho dosáhnout a už vůbec ne chtít mít věci pod svou kontrolou. Žádné návody tu nefungují. Je potřeba spíš nechat řeku proudit, do toho proudu klidně vstoupit. Jen věř, že řeka existuje, že proudí a my jsme v ní. Nepotřebujeme už řeku svou vůlí ovládat. Víra prostě řeku vnímá. Tradičně řečeno: byl nám dán Duch svatý – jak to říká Ježíš v evangeliu podle Lk: Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého.... Máme různé obavy a strachy, týkají se většinou schopnosti milovat, týkají se naší výkonnosti, našich schopností vůbec, bojíme se, že nás druzí nebudou přijímat, jsme závislí na mínění druhých, máme pocit, že musíme vyřešit spoustu problémů svých a tohoto světa. Ale my se nemusíme stydět za to, že obavy máme, také že neklid v sobě míváme. Nemusíme se však s tím ztotožňovat. Jen věřit, že milost je, že se jí smíme odevzdávat tak jako proudu řeky.
Samařanka a Ježíš u studny – to je příběh o načerpání, utišení žízně. Je to příběh o zdroji života, který hledáme. Hledáme. A přitom poznáváme, že někdo hledá a nalezl nás. Amen.
Bože Stvořiteli a Spasiteli, prameni pokoje pro celou zem, buď dnes naším životem.
Kriste, ty nás voláš, abychom se dělili s druhými. Sjednoť nás ve své lásce.
Kriste, náš pastýři, ty hledáš ztracené, navštěvuješ opuštěné a osamocené. Oživ jejich naději.
Duchu Utěšiteli, ty do nás vkládáš naději a radost. Naplň nás svou láskou.
Duchu Utěšiteli, ty v nás probouzíš lásku, která odpouští. Přijď Duchu svatý.