Mk 5,1-20
„Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ - tato užaslá otázka byla vyřčena právě poté, co došlo k utišení bouře (předchozí oddíl), ve které se ocitli učedníci s Ježíšem na moři. Příběh zaznamenal zkušenost,kterou křesťané učinili s Ježíšem. Nejsme bezezbytku vydáni tomu, čeho se bojíme. Tomu, co se na nás, zdá se, valí. Ježíš je v tom s námi, na jedné lodi. A má moc, autoritu.
Kdo tedy on je? A pokusme se sami ptát: kým je Ježíš pro nás? Pro mne osobně, pro všechny lidi? Sledujme s touto otázkou dál příběh Ježíše a jeho žáků.
I.
Loďka přistála na druhém břehu. Jestli jsme si mysleli, že po bouři nastane odpočinek a mír bez konce, pak jsme vyvedeni z omylu. Ocitáme se ve vyloučené lokalitě. Skalnaté, nehostinné pobřeží, hřbitov, šílenec, který spí v hrobech a je nebezpečný jako raněná šelma. A ten se vrhá s křikem směrem k Ježíši. Scéna je ještě horší, než jak ji popisuje prorok Ezechiel v údolí mrtvých kostí.
Ten člověk byl „posedlý“. Být posedlý znamená nebýt sám sebou. Jakoby něco zlého člověka zasedlo, ovládlo jej. Jakoby ten člověk byl odcizený od své skutečné podoby. Vidíme tu, jak Písmo pravdivě rozlišuje člověka a zlo. V naprosté většině případů se nedá říci, že by někdo byl zlý. Člověk je křehký a slabý, náchylný ke zlému, to ano. Ale někde v hloubi existuje jádro člověka, touha po životě, po jeho naplnění, touha být dobrým člověkem. Existuje touha naplnit pěkně svůj život. Jsme určeni k tomu být pravou a dobrou bytostí. Ta však může být zavalená, někdy i zotročená… Je to pohled realistický a nadějný zároveň.
Nyní je ovšem ten člověk velmi nebezpečný. Evangelium zmiňuje, že byly bezvýsledné pokusy toho člověka spoutat řetězy. Můžeme pochybovat o tom,jestli by se takový řetěz opravdu nedal vyrobit. Spíše za tím vidíme lidskou bezradnost tváří v tvář zlu: zavřít do vězení, dát na řetěz a za zámek, to není vlastně řešení, ale potlačení. Zlo hlodá uvnitř a likviduje zevnitř. O nic víc si člověk neví rady se zlem v člověku právě dnes…
II.
Ten posedlý křičel, jednal agresivně navenek i dovnitř , házel kameny a sám sebe jimi poškozoval. Choval se k sobě destruktivně, ničil sám sebe. Dalo by se říci, že měl negativní vztah k druhým stejně tak, jako jej měl k sobě („nenáviděl bližního svého jako sebe samého“ ). Z pokračování vyplývá, že byl nahý. Ztráta sebeúcty a degradace osobnosti až na dno.
Podobně jako při bouři („zmlkni“) se Ježíš obrací ke zlému s příkazem. „Duchu nečistý,vyjdi z toho člověka“.
„Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl , padl před ním na zem a hrozně křičel: Co je ti po mně, Ježíši Synu Boha nejvyššího…“. Vidíme tu rozpor. Na jedné straně jakoby toužil po blízkosti s Ježíšem. Na druhé ho ale odmítá. Co převáží? Strach ze svobody, nebo touha po ní? Touha po blízkosti, nebo odpor? Posedlý okamžitě ví, s kým má co do činění. Jestliže předchozí oddíl končil otázkou, kdo je Ježíš, pak zde je odpověď („Syn Boha nejvyššího“). Naprosto správná odpověď. Ale to není radostné vyznání víry, ale vyjádření odporu. Zlo mívá často výbornou intuici. Brání se, nechce za žádnou cenu opustit svůj příbytek.
„Co je ti po mně? Přišel jsi mě trápit?“ Vidíme tu zvláštní matení pojmů: ten, který si ve dne v noci ubližuje, najednou tvrdí, že Ježíšova blízkost je pro něj trápením, které si nezasloužil! K podstatě zlého patří lež….
Ježíš se nedá vyvést z míry a ptá se po jménu. Téměř jakoby to byl úvod ke konverzaci: jakpak ti říkají? Čípak jsi? Ale ve skutečnosti už to je součást osvobození, součást pomoci. Znát jméno je důležité. Jméno je vyjádření osobnosti. Kdo jsme ve své nejhlubší podstatě. Jaké je naše určení a poslání v životě (každý člověk má nějaký úkol). Tím oslovením Ježíš navazuje na důležité místo – kdo jsi? Dotýká se citlivého místa. Kým jsi doopravdy? Jaké je tvoje jméno? Jak tě maminka oslovovala, když ti zpívala? Když tě volala domů k večeři? Když tě otec volal, že půjdete spolu pracovat? Ježíš se tak ptá i po životním příběhu… Odkud pocházíš, kam jdeš?
III.
Odpověď ovšem zní : Mé jméno je legie (pozn.:legie = vojsko o 6 tis.mužích).- Ten člověk není sám sebou. Je okupován cizí mocí jako krajina cizím vojskem. Dobře organizovaná veliká síla (bez tváře a ve stejnokroji) po jeho duši pochoduje a dupe. Je toho na jednoho člověka prostě moc.
Hlavní starostí toho zlého je: zůstat v této zemi („velmi ho prosili, aby je nevyháněl ze země pryč“). Zlo (legie) netrvá na tom, že musí zůstat zrovna v tom člověku. Ale nechce se jim pryč z krajiny. A tu se nabízí jiné prostředí: stádo prasat.
Zatímco v jiných příbězích o vyhnání zlého jsou prostě nečisté síly vyhnány pryč, zde bude potřeba „jiný hostitel“. – Za těmi prastarými a zdánlivě naivními představami stojí velmi reálná zkušenost. Totiž že zlo se rádo „vrazí“ jinam, do něčeho jiného. Zlo (s nímž vždy souvisí lhaní), zlo jako fanatismus, lidská nenávist, různé „ismy „ (fašismus, komunismus, nacismus…) se rádo opět převtělí, nastěhuje někam jinam, aby nečekaně propuklo v nové síle znovu.
„Legie zla“ se nastěhuje s Ježíšovým svolením do stáda prasat (v očích židů nečistých zvířat). Zlo je nasměrováno určitým směrem: „svůj ke svému“. Nečisté k nečistému. V krajině však nezůstanou. Prasata se vrhnou do moře (i to moře je symbolem zla a chaosu). – Opět, logika zla je: zničit samo sebe. Nelze zlo ve světě podceňovat, snaží se do poslední chvíle napáchat co největší škody. Ale víc neumí. Nakonec je sebedestruktivní, požírá se a dáví samo sebe.
V tom ovšem evangelium není. Evangelium je v tom, že se zlé síly musí dát v Ježíšově přítomnosti na útěk. Evangelium je příběhem o ústupu a porážce zla.
IV.
Pasáci však utíkají podobně jako vepři a pověst o tom rozšíří do okolí. Lidé se přijdou podívat a vidí: ten, který byl posedlý, je teď uzdravený. Je sám svůj (chová se rozumně), je mu navrácena důstojnost (je oblečený). Ale nemají z toho valnou radost, neptají se z úžasem, jako v předchozím oddíle se zástupy ptaly („kdo jen to je, že přikáže bouři…“). Mají strach. Když se dozví, co se stalo, prosí Ježíše, aby odešel pryč. Evangelium je pro ně špatnou zprávou. „Nechceme tě tady, Ježíši.“ Změnu lidé nechtějí, nechtějí svobodu. Na to narážíme v každé době, i v té naší novopohanské. Pro Ježíše je jeden trpící člověk důležitější než obrovské stádo prasat. Ovšem velkochovatelé uvažují zcela jinak. Je to srážka odlišných mentalit.
Na závěr vidíme Ježíše, jak nasedá do loďky a ten uzdravený jej chce následovat. Chce být jeho učedníkem. Ježíš jej překvapivě posílá zpátky. Jeho svědectví je potřeba právě u nich doma. Nyní má opět domov (už ne hřbitov), má opět“své“. Ježíšovo uzdravení vrací do vztahů. A v těchto blízkých vztazích je třeba podávat svědectví. Přirozené, pravdivé. Sice – jak velké věci ti učinil Bůh. Odpuštění. Naděje a potěšení.
V.
Ten uzdravený (pohan) tedy zůstal v pohanské krajině. A svědčil, že mu veliké věci učinil Ježíš. Je důležité, že tam zůstal. Krajina byla sice zbavena legií, vojenských bot, zla, násilí, nesvobody. Ale nemůže zůstat ve vzduchoprázdnu, nemůže zůstat „územím nikoho“. Má veliký význam a velikou sílu svědectví o slitování Ježíše Krista i nad tím nejubožejším.
A my, kteří jsme podobně jako ten člověk z našeho příběhu původem pohané? Smíme být pravdivými svědky o tom, který se nad námi smiloval. V tom prostředí, kde jsme (pohanském, hluchém a odmítajícím, duchovně prázdném…). Má to velký smysl. Zřejmě toto svědectví o velikém smilování bude mít větší význam, než my mu sami přikládáme.
Píseň: Ez 367
Modlitba za nemocné, za zdravotníky…
za děti a jejich učitele…
za církev a její službu evangeliu v tomto světě …
za posedlé démonem nenávistí…
za pokoj a mír mezi lidmi…
(tichá modlitba…) Otče náš…