Desatero - část devátá

Desatero 9 | 16.8.2026 | Filip Boháč

1.Čtení: Marek 7,32-37

2.Čtení: Exodus 20,16

• Vážené shromáždění, dnes je před námi předposlední devátý článek Desatera: „nevydáš křivého svědectví.“ Mám za to, že lidově se to chápe nejvíc jako, že se zakazuje lhát.
• A ono to tak primitivní nebude. Když poskytnete lotrovi pravdivé informace, tak to může někoho taky stát život. Lež, použitá šikovně a s ohledem na druhého, může zachránit životy.
• V biblickém světě se už na začátku starého zákona se objevuje lež, která dává život. Egyptští vojáci pátrají po čerstvě narozených izraelských chlapcích. Porodní báby jim lžou jako když tiskne „smůla páni vojáci, izraelské rodičky mají samé holky, třeba příště…“
• Toto přikázání v sobě má ohled na druhé. Křivé svědectví porodních bab vůči těm maminkám a jejich dětem by bylo, kdyby je naprášili těm vojákům… tak je to. Doslovně se tady nezakazuje lhaní.
• Teď jsme několikrát po sobě měli ty jednoslovné – nevraždíš, nesmilníš, nekradeš. A deváté zahrnuje do toho popisu dobrého života taky to, že chráníme čest, pověst druhého člověka.
• Skutečně Bohem prodchnutý člověk se ve společnosti pozná také podle toho, že chrání čest a pověst svého bližního. Nešíří pomluvy, klamné informace, nevymýšlí si historky k dobru, aby pobavil společnost nebo nějak manipuloval s veřejným míněním. Tohle mu není vlastní.
• Hodně se v tom ukazuje, jak lidi chceme vidět. Projděme si každý sám, jak o nějakém člověku mluvíte za jeho zády. Jestli ta naše slova mají charakter ochrany bližního, nebo spíš pošklebování a jedovaté kritiky?
• Však to všichni známe, je oblíbené si něco přidat, trochu si celou věc přibarvit a hodně ostře kritizovat.
• Současná informační situace se nazývá všelijak, jedním z těch popisů je doba tzv. postfaktická, nebo dezinformační. Pravdivost informací není až tak důležitá, jde spíš o to, jak je někdo umí prodat, trefit se do poptávky lidí.
• Fakta v tomhle nejsou to rozhodující, ať už to hodnotíme jakkoli. Pokud se rozhodnu, že chci věřit, že je země placatá, je tady spousta zdrojů, kterými si to podpořím. Podobně je to taky v každém náboženském systému. Chceme něčemu věřit? Pátrejme a dřív či později něco najdeme, budou to ta naše „fakta“ která mají obsloužit náš názor.
• Toto se samozřejmě nevyhýbá ani křesťanství, ani evangelické církvi, nikomu z nás… kdysi byli evangelíci z všelijakých důvodů proti katolíkům, a tak začali účelově hromadit cokoli, co by oprávnilo jejich nenávist – proč je to dobře katolíky pomlouvat.
• Promyšlené hromadění vylhaných zpráv je cestou k velkým věcem. Dá se s tím třeba vyhrávat volby, vést válku atp… Pravdivé informace ať se nám to líbí či ne, tak nejsou dostatečně populární.
• Tak tento devátý článek Desatera popisuje, že Boží člověk k takovým pokřiveným svědectvím nemá úplně blízko.
• Jde asi o ten specifický pocit, který myslím si známe úplně všichni. Ve vašem životě se objeví nějaký nový impuls (potkáte nového člověka, slyšíte novou kapelu, nové jídlo)… a na začátku toho si vyberete jestli:

A) dáte šanci tomu impulsu, aby se vám sám ukázal jaký je… anebo

B) ho už od počátku zpracujete, jak vy potřebujete (tenhle člověk nosí něco, co se mi nelíbí, to je špatně… ta nová kapela vůbec nepoužívá kytary to je špatně, kebab nechutná jako řízek = špatně!)

• Ta krátká chvíle, ten vzácný moment, kdy se rozhodujeme, jestli budeme chtít obsloužit náš předsudek, nebo obstojíme a budeme čelit pravdě která může být i o dost jiná, než jakou potřebujeme…
• Myslím, že by se křesťan neměl bát pravdy. A to ani když mu vezme jeho předsudky.
• Církev potřebovala hodně času k tomu, aby takhle přestala očerňovat židy, Turky, lidi s postižením nebo černochy. Prostě se hledaly účelově důvody proč se k nim nechovat jako k lidem.
• Křesťan by se neměl bát pravdy kdekoli ji objeví. Ježíš v Janově evangeliu (14,6) říká: „Já jsem ta cesta, PRAVDA i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Pravda je tedy cosi hluboce spojeného s Ježíšem a s jeho přítomností, a skrze pravdu se dá přibližovat Bohu.
• Moudře napsal církevní otec Klement Alexandrijský (3 století) že „na jakoukoli pravdu ve světě narazíš, jde o pravdou Boží. O jakou jinou pravdu by v tomto světě asi tak mohlo jít?“
• Když bychom to tedy měli nějak uzavřít. Devátý článek Desatera mluví o ochraně bližního a jeho pověsti. Je tady pro nás jako takový ukazatel duchovní zralosti. Ukazuje, že Bůh se v lidech projevuje taky tak, že nás ochraňují ve sféře informací, v tom, jak o nás mluví.
• V Božím království se neobjevují pomluvy. My sami, celá naše minulost se vším, co jsme kdy udělali a řekli… ať byla jakákoli, tak u Boha není vystavena pichlavému probírání v zákulisí. Bůh nám pořád nabízí pohled, kterým vidí on nás – jako že jsme v pořádku.
• To první čtení z Markova evangelia snad můžeme chápat i takto. Ježíš a jeho – z lékařského pohledu – velmi prapodivné metody léčby. Strčit někomu prsty do uší a dotknout se slinou jeho jazyka – kdo jste to zkusil, je to dost divný.
• Nicméně tam říká ono „effatha“, otevři se. Člověče otevři to, jak světu posloucháš a co světu říkáš – otevři tohle Bohu. A začal slyšet jinak, pouto jeho jazyka padlo a mluvil správně. 
• O něčem soudíme že je to hodnotné, tak si to třeba koupíme, sníme, přečteme, vypijeme. A co je podle našeho soudu špatné, škodlivé, nízké, nezajímavé, tak tomu se chceme nějak vyhnout že. 
• No, a v tomto světle deváté přikázání vybízí vlastně k servisu našich předsudků.
• Občas k vyznání vin používám příběh z Janova evangelia (Jan 8) o Ježíšovi a ženě nevěrnici… Tam je ďábelský kruh obžaloby a obhajoby mezi lidmi přerušen Ježíšem.
• Ježíš se neúčastní toho pokřikování a pomlouvání… mlčí. Tohle u něj, u Boha nemá žádné místo. Podobné je to i v pašijním příběhu, kdy Ježíše obviňují a on většinou… mlčí. Ježíš praktikuje „pasivní odpor.“ 
• Neúčastní se křiku falešných svědků, neurychluje ten osudový proces kruhového obviňování. Zároveň nepřehlíží vinu té ženy, nezlehčuje, co provedla, neřekne že to bylo vlastně v pohodě, jen se nepřidá k rozšiřování téhle duchovní rakoviny obviňování dál a dál.
• Tak pokud třeba přemýšlíme o tom, jak se prakticky pozná, že člověk skutečně vnímá Boha jako něco důležitého ve svém životě, můžeme přemýšlet o Desateru a stejně tak o dnešním devátém článku.
• Kéž se nám daří umlčet pomluvy a klevety, které se nám samy tak aktivně už už derou na jazyk. Kéž jsme dobrými ochránci pověsti a úcty našich bližních a rozšiřujeme tak Boží přítomnost mezi námi i v té informační sféře. Amen.