Text: 1 Pt 3,8 Nakonec pak: všichni buďte jedné mysli.
Při této výzvě se při nás možná všechno bouří. Jednomyslnost, to nám zavání dobami, kdy všichni museli myslet stejně, kdy svoboda myšlení a vůbec lidská individualita byla potlačována. A také se ptáme, lze k jednomyslnosti vybízet, je to něco, co se dá požadovat? Copak to není něco dobrovolného?
Když se zamyslíme hlouběji, musíme ale přiznat, že zážitek jednoty, zkušenost je veliká věc. Tam, kde lidé táhnou za jeden provaz, mohou dokázat veliké věci, tam se věci daří. V rodině, v církvi, ve sboru, ve společnosti. Např. v Ž 131 čteme chválu jednoty, svornosti: jaké dobro, jaké blaho, tam, kde bratři a sestry bydlí svorně. A naopak, tam, kde lidé rádi prosazují svůj názor, neumí odhlédnout od svého ega, kde musí být po mém a jinak nic, tam bývá napětí, nespolupráce, disharmonie. Je zajímavé, že právě tam, kde jde o dobré věci, se lidé často těžko domlouvají. Je smutným faktem, že demokratické strany jsou tak křehké, často se narazí na neschopnost se domluvit a zaniknout, zatímco demagogické strany působí semknutě, jednotně. Italský režisér Fellini natočil kdysi film Zkouška orchestru. Při jedné zkoušce se hráči velkého hudebního tělesa rozhodli, že odmítnou svého dirigenta, že ho nepotřebují. Nastává postupně čím dál větší zmatek a rozklad. Nakonec, když je chaos největší, situace využije diktátor, který se ujme taktovky.
Bas,
dnes slavíme svatodušní svátky. Tato svátky nás odkazují ke zdroji života. Důležitá není forma, ale obsah. Duch života, Boží duch, Boží energie, vítr a pohyb, to vše znamená Duch svatý. A příběh ze Skutků nám vypráví, jak o svátku letnic vzniká společenství církve. Právě a jen sesláním této dobré Boží moci. Z malé skupiny lidi křehkých a ustrašených, jako býváme my, vzniká společenství. Neodhlasovali si to demokraticky ani je nedala dohromady nějaký silná osobnost. Organizace, to vše je formální stránka, bez které to arci nejde, ale obsah, vnitřek, to je ještě něco jiného. To Boží duch, nezmanipulovatelný, svobodný je sjednotil, provál (proto vítr), pročistil (proto oheň), odvanul vše zatuchlé a neživotné, naplnil, připravil k činu. Bez Ducha není společenství, jenom spolek. A společenství, to je pestrobarevné. Je to opravdový zázrak, neboť v Duchu odlišnost není vnímána jako překážka, ale jako doplnění, obohacení, pestrost barev i zvuků, polyfonie.
Ve Skutcích se píše o tom, že všichni, kteří byli zrovna v Jeruzalémě z různých končin země, rozuměli dobře, co první svědkové říkají. Darem Ducha je tedy nová řeč. Porozumění, srozumitelnost. Navzdory odlišnostem je možné si porozumět. A obsahem této řeči jsou veliké skutky Boží. Tedy naše řeč není především k tomu, abychom prosadili svoje cíle a záměry, ale abychom děkovali Bohu, oslavovali jej za to, co pro člověka vykonal a koná.
A tak svatodušní příběh připomíná: ať se spravujete demokraticky či centralisticky, nezapomínejte na obsah. S JKtem vstoupila do tohoto světa moc, síla, podobná větru a ohni. Byla skutečně dána, jen o ni prosit, jí se otevírat. Bez ní jsme zahnívající voda a zatuchlá místnost. S ní zakoušíme čerstvost, otevřenost, svobodu. Také kreativitu, nové nápady a sílu je uskutečnit. A především svobodu od svého já – tak častokrát apoštol Pavel připomíná, že soustředění na sebe je Bohu nepřátelské. A že nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.
Naše já. Co to vlastně je, co tvoří moji skutečnou podstatu? – Okolí v nás podporuje to, co my rodiče někdy pěstujeme v dětech: musíš něco znamenat, něco být, něco mít, něco dokázat, nějak se blýsknout. A křesťanství, zdá se, jakoby chtělo pravý opak, umrtvovat se, pokoru za každou cenu, někdy to může opravdu vést k nezdravému uskřinutí osobnosti, dvojímu životu, neupřímnosti. Jak to tedy je? – Bas, nechce se po nás umrtvení vlastní osobnosti. Naše ego však nemá být na prvním místě. Je to hluboké tajemství, že svůj pravý, autentický obraz naleznu tehdy, když své já odevzdám. Ne usmrtím, ale odevzdám. Mé ego je špatným pánem, ale smí být služebníkem.
A tak už rozumíme těm naléhavým výzvám k jednotě a jednomyslnosti. Ne, nejde k tomu nutit. Ale je možné o to stát. Je třeba umět ustoupit od svého já. I od toho zbožného já. Otevřít okna duše, nechat se provát, ustoupit od svého já, netrvat tvrdošíjně na svých představách, podívat se na věc s nadhledem. Pak zjistím, že mám bratry a sestry. Ano, jsou jiní, než já. Nemám je vychovávat, předělávat ke svému obrazu. Nemusíme se vzájemně stahovat, ale podporovat. Můžeme být jedno tělo, být na jedné vlně. Můžeme spolu mluvit i mlčet, můžeme se spolu radovat i plakat, můžeme spolu tvořit. A nezapomínejme: to není jen náš zbožný ideál, ale realita, která byla dána. Jde o to, zda o tuto realitu upřímně stojím. Zda ji chci přijmout do svého života, v ní se pohybovat, v ní dýchat.
A tak prosíme o dar Ducha, o jednotu, o svobodu odstoupit od svého já.