"Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. "(Ž 130)
311,1-5-7
Bože,
proč se tak bojím své zranitelnosti, proč se bojím, že udělám chybu, proč se stydím, že nejsem dokonalý?
Dej mi pokoru, abych připustil, že jsi mě stvořil k svému obrazu, že jsi mě stvořil pečlivě a podivuhodně, že je ve mě zaseto semeno tvého soucitu, tvého ducha, tvé pravdy.
Nauč mě milovat sám sebe, tak jako ty miluješ mě, a pak se budu moci přestat skrývat.
Mk 9,30-37
Procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo, neboť učil své učedníky a říkal jim: „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat. Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“
Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší.Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
I.
Vzpomínáte na evangelium před týdnem?
Jak se velice nelíbilo (v předchozí kapitole), když Ježíš pověděl svým nejbližším o své cestě: že jde do Jeruzaléma a že ho tam čeká kříž. Petr ho vzápětí vzal stranou a začal ho napomínat: tak nemluv! Ježíš se drsně ohradil přede všemi („Jdi za mnou, satane, tvé myšlení není z Boha, ale z člověka“). A pak připojil slova o tom, že kdo chce jít za ním, má vzít svůj kříž a následovat.
Ocitáme se u něčeho nesmírně důležitého. U jádra toho, o čem je křesťanství. Kdo je Ježíš Kristus, co přináší člověku. Jakou změnu. A co to znamená konkrétně pro můj život. Pro to, jak se například vztahovat k druhým lidem. Je to něco, co naráží na nepochopení, co jde napříč tomu, jak to ve světě a s námi chodí. Podvědomě se tomu bráníme. Je to však cesta, která vede k životu. Ale je znepokojující, nelíbí se a celý ten lidský stav můžeme chápat jako zvláštní druh vnitřní slepoty. Však před tím Ježíš uzdravil slepého. Jeho zrak se vracel postupně,vypráví evangelista. Ano, pochopit, prozřít, poznat pravdu o sobě, to chvíli trvá, je to proces, někdy i bolestivý. „Dlouhý, těžký je chápání“.
Nyní jsme o kapitolu dál. Také jsme o týden dál. Pochopili učedníci? Pochopili jsme my sami? Ježíše, jeho cestu, podstatu křesťanství?
A tak znovu se Ježíš vrací k témuž. Hovoří o naplnění svého poslání. O cestě, která je před ním. A evangelista říká, že učedníci tomu nerozuměli a báli se ho zeptat. - Když nerozumíme, je dobré se ptát. Je dobré hledat. Učedníci jsou však zticha. Uzavřeni v sobě. Uzavřeni do sebe. Hluší – a za chvíli se ukáže – i němí, když budou na Ježíšovu otázku mlčet. A zase se můžeme podívat, co v evangeliu předchází: je to uzdravení hluchoněmého. Zase se musíme ptát na souvislost. Není to s námi taky tak, že býváme hluší, raději se nechceme ptát, raději mlčíme? Není to stav, který nás ohrožuje, stav, kdy se ztrácíme Bohu a druhým, stav, ze kterého potřebujeme být uzdraveni?
II.
Po cestě, když už jsou konečně doma, přichází od Ježíše další otázka. O čem jste se cestou bavili? Ta otázka vede k upřímnému zpytování. Co doopravdy řešíte sami v sobě? Mezi sebou? Kolem čeho v myšlenkách tak často kroužíte?
Učedníci mlčeli. Jsou němí. Evangelista dodává proč. Styděli se před Ježíšem říci pravdu. Stydí se, protože se po cestě dohadovali, kdo z nich je největší. Vlastně trapná situace. Ježíš (už po druhé) mluví o své cestě, cestě oběti, kříže – a s nimi to nedělá nic. Naopak vyjde najevo, že je stravuje řevnivost, boj o pozice. Prakticky je vidět, že nic nepochopili, že to s nimi nic neudělalo. Učedníci ve finále Ježíšovy cesty myslí na to, kdo z nich je největší! - Konkurenční prostředí. Srovnávání a hodnocení, kdo je nejlepší. Kdo je nejdůležitější. Nejschopnější. Nejvýraznější. A s tím souvisí hojné kritizování – jako nutný důsledek. Samozřejmě se to nevyhýbá ani prostředí církve, naopak to může mít rafinované podoby. Konkurenční vztahy pronikají všude. Být první, lepší, vzdělanější, krásnější, zbožnější, obětavější, nežli ten druhý? Mít za každou cenu navrch, za každou cenu poslední slovo. Není nám to neznámé.
III.
Jak s touto situací Ježíš naloží?
Když jsou doma, svolá k sobě všech dvanáct a posadí se. Učitelé, mistři při výkladu seděli. Tedy teď půjde o Ježíšovo učení a je třeba zpozornět. Je to slavnostní chvíle. Zazní stručná věta, která je dobře zapamatovatelná: „ Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“
Provokativní Ježíš, provokativní učení. Ta krátká věta zatřese hodnotami a poskládá je úplně nově. Postaví obvyklý pořádek docela na hlavu. „Kdo chce být první, má se stát posledním a služebníkem všech“. Zvláštní prvenství, kdy je třeba na touhu po prvenství rezignovat a místo toho se stát otrokem. Není to však zdaleka pouze provokace,je v tom i mnoho praktického a použitelného: například: v životě je potřebná hierarchie, je potřeba lidí, kteří řídí, mají v rukou více odpovědnosti. Ale ti budou svůj úkol plnit dobře pouze tehdy, když svou pozici budou chápat jako službu lidem a to dooopravdy ..Musíme se ptát, zda neutěšený stav světa nesouvisí s tím, že lidé s vyšším postavením svoji moc zneužívají a jsou samolibě zpupní. Lide bez skrupulí, s velkou inteligencí, jak druhého podrazit. A co hůř, když my sami je do těchto pozic volíme, protože jsou nám vzdálené Ježíšovy postoje a nevěříme jim: slušnost považujeme slabost a imponuje nám hrubost, síla, namachrovanost.
Pojďme dál. Ježíš vzápětí vezme dítě, postaví je doprostřed, obejme, pozdvihne. A řekne: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Co se tu stalo, o co tady jde? Všimněme si tří sloves, tří dějů, které se stanou.
1) Postaví dítě doprostřed. Pozornost je odvedena od sebe samého. Od dohadování se, kdo je největší. Uprostřed stojí dítě. A děti v Ježíšově době rozhodně nebyly v centru pozornosti. Byly přezírány, považovány za nehotové dospělé, děti jsou také odkázány na péči dospělých a každá rodina jich měla tucet. Takové staví Ježíš do centra pozornosti.
2) A takové Ježíš objímá. Obejmutí, to je přece přijetí toho druhého. Výraz toho, že je mi vzácný. Opak pohrdání. Mimochodem, četli jsem kdesi, že samotné obejmutí má léčivý význam a že je dobré se často objímat.
3)A konečně, takové Ježíš pozdvihne. Zmínili jsme, že hierarchie je ve společnosti potřeba. Nemůže dítě být hlavou rodiny, nemůže každý řídit podnik. Ježíšův pohled však přináší něco moc důležitého: dobrým rodičem a dobrým vedoucím může být jen ten, kdo svou roli chápe nikoli mocensky, ale jako odpovědnost a službu. Řečí těla: kdo umí být s druhým opravdově, ne povýšeně, ale na úrovni očí. Kdo umí naslouchat.
IV.
A to už se dostáváme k závěru: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Ptáme se tedy, co to znamená přijímat druhé v Ježíšově jménu? Přece on dělal to, že si všímal pohrdaných, objímal je a pozdvihoval. Prostě je přijímal. A takto léčil. Jeho cesta byla taková až do samotného konce. A to je to, co náš svět tolik potřebuje. Zmínili jsme, že světu často vládnou lidé chorobně ctižádostiví, posedlí mocí a touhou být první. Jejich životopisci pak odhalují, že v pozadí jejich motivací bylo špatné dětství,nefunkční rodina, nepřijetí, zranění. Pocit, že aby přežili, musí vyvinout strategii zákeřnosti. Prostě málo objímání. Málo lásky.
Apoštol Pavel shrnuje podstatné křesťanské východisko takto: „Proto přijímejte se ve spolek, tak jako Kristus přijal vás ve slávu Boží“. Máme se vzájemně přijímat, ne spolu soupeřit. Vždyť jsme sami byli přijati, objati, vyvýšeni. Každý člověk nese v sobě nějaké zranění, nějakou bolest. A jak je velká věc poznat, že jsme byli bezpodmínečně přijati a že nás čeká Boží náruč, do plnost světla a pokoje. Jak je to osvobodivé a léčivé! Jak se daleko lépe dýchá!
Bože Stvořiteli, prosím za ty, kteří sami sebe nemohou milovat.
Dej naději těm, kteří žijí ve strachu a v ohrožení. Otevři dveře odpuštění těm, kteří se stydí za svou minulost. Pohlédni na ty, kteří nemohou pozvednout hlavu, kteří byli zbaveni důstojnosti a moci vězněním, tělesným postižením, násilím, předsudkem; kteří nemají co schovávat, protože cítí, že jim už nic nezbývá.
Pane Ježíši Kriste, který jsi visel nahý na kříži,
oděj je všechny svým milosrdenstvím a láskou,
buď jim spásou. Otče náš….
„Proto přijímejte se ve spolek, tak jako Kristus přijal vás ve slávu Boží“
399,1,2,4-6,10-14