25.10. 2020
Vstupní slovo - Ž 93.4.: „Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.“
Píseň: EZ 182 (Pán Bůh je síla má)
Bože,
Děkujeme, že svět stále trvá. Že stále trvají krásné a dobré věci,
přestože vše dobré je tak křehké,
přestože tvořit je tak pracné a rozbíjet je tak snadné.
Děkujeme za tvou péči.
I nad propastnou tůní se vznášel tvůj duch,
a až do pekel sestoupil tvůj Syn Pán JKtus
pro spásu člověka.
Děkujeme, že si z nás vytváříš svůj lid,
z materiálu všelijakého, takového, jaký je.
Prosíme, zbavuj nás strachu,
prosíme o novou důvěru. Chraň nás před každým zmatkem
a veď naše kroky k pokoji.
Amen.
Mk 4,35-41
- Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“
- 36Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
- 37Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
- 38On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
- 39Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
- 40Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
- 41Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
„Marku, Marku“, volal Didymos, když vbíhal do pokojíku v Římě, kde Marek za stolem psal. Didymos si ani nedopřál čas, aby se vydýchal.“ Nero nechal zase zatknout jednoho z nás. Byl obviněn spolu s ostatními, že založil v Říme veliký požár. No, víš přeci, co bude následovat. Aréna, boj se zvířaty, smrt“. Marek potřásl hlavou a vzdychl.
Mám strach, Marku. Kdo zas přijde příště na řadu? Proč je tak těžké vytrvat ve víře v Ježíše? Nebylo by lepší být pěkně zticha? Nedat znát, že patříme Kristu. Mám strach, Marku. Raději to sním skončím. Marek opět zhluboka vzdychl. Rád by byl něco řekl, ale moc nevěděl, co. Pak z něj vypadlo:“Vystoupíš z lodi, když je kolem příšerná bouře?“ A najednou si vzpomněl, jak mu kdysi Petr vykládal, jak byli učedníci s J na lodi a on spal, i když bouře zvířila moře. A jak Ježíš neměl strach.
Jak jen se vyrovnat se strachem? Marek vzal pero a začal psát...
Takto nějak si můžeme představit, že vznikal jeden z příběhů evangelia (citát je z knihy Everta Jonkera “Aby se Slovo dostalo ke slovu“). Příběh o plavbě po moři a utišení bouře.
Ježíš už na té lodi byl. Vstoupil na ni proto, aby ho slyšel zástup lidí, který za ním dorazil na břeh jezera. A tak Ježíš vstoupí na loďku, odrazí se od břehu a z této improvizované kazatelny promlouvá. Mluví ke všem lidem o nové skutečnosti a jejích řádech,o skutečnosti Božího kralování. Tuto skutečnost přirovnává k semínku, které se zachytí, roste navzdory překážkám a přináší úrodu navzdory ztrátám. Roste automaticky. Je zpočátku maličké, ale roste, vytrvale a klidně… Ježíš mluví prostými slovy, ale nepodbízí se, nemanipuluje s posluchači. Mluví v hádankách, které nutí přemýšlet, klást si otázky.
II.
Kázání ale skončilo, je třeba jít domů. V této chvíli Ježíš vyzve učedníky: „Přeplavme se na druhou stranu!“. Ti, kdo měli dosud pevnou půdu pod nohama, mají vstoupit do vratkého prostoru loďky. A ještě k tomu nastal večer. Je to odvážný krok, závažné rozhodnutí, které má důsledky. Vždyť loďka, to není prostor, odkud by bylo možné jen tak si odskočit, když by si to člověk zrovna rozmyslel.
Tím, co učedníci udělali, se právě vydali na cestu následování: sebe vydali všanc nové situaci. Nyní budou, stejně jako Ježíš, vystaveni sami sobě, samotě, přírodnímu ději. Nebude to jednoduché, tušíme. Však také vzápětí vypukne bouře, která si s loďkou hraje jako se skořápkou. Protože když se člověk vydává cestou takové víry, je to rovina nejvyššího ohrožení. Když člověk následuje Ježíše, andělé jásají a ďábel zuří.
Stojí za to všimnout si první poznámky po vyplutí, kterou činí evangelista: že těch lodí na jezeře bylo více. – Nejsme sami. Možná, že cesta s Ježíšem začíná prostě tak, že jsme vnímaví vůči druhým. Tak snadno se může stát, že právě věřící lidé se soustředí jen na sebe, na svou spásu! Přitom jsme si všichni tak podobní, v tak podobné situaci se všichni nacházíme. Jsme propojeni, na jednom rozbouřeném moři, jímž je svět.
Dostat se do bouře znamená zažít chaos. Situace je tu zcela mimo kontrolu. Nedá se (už) nic dělat, zdá se. My máme rádi dojem, že svůj život a svět můžeme mít pod kontrolou. Jenže to je iluze. A když nastane opravdová bouře, co dělat? Zdá se, že vše končí.
Ježíš v bouři pokojně spí. Když někdo spí, jakoby nebyl přítomen. Ježíšův spánek si nevykládají jako jeho důvěru, která by je mohla uklidnit. Situaci vnímají tak, že Ježíš v tom vlastně s nimi není. Že spí, zatímco oni mají veliké starosti.
A tak ho budí výčitkou: Pane, tobě je jedno, že zahyneme? Učedníci jsou přesvědčeni, že je konec, že hynou, že došli na hranici lidských možností, jsou už tak vyčerpáni a nevidí řešení.
Ježíš vstane a postaví se bouři čelem. Můžeme už ze souvislosti celého evangelia, od jeho vyústění (vzkříšení) tušit Ježíšovu moc. To, co udělá, je stejné, jako když vyhání démony. Teď zasáhne moc probleskujícího se božího království. Co člověka tak ohrožovalo, ztrácí svou moc. Rozhostí se nakonec klid, pokoj, mír.
IV.
Až pak, když učedníci zakusí Ježíšovu velikou moc (toto pořadí je velmi důležité!) řekne Ježíš učedníkům: Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?
Za ustrašeností učedníků nestojí ani tak vnější okolnosti (to, co se na nás zvenku valí), ale malá víra. Je to zvláštní: velkou víru Ježíš přičetl těm, od nichž by to nikdo nečekal. Setníkovi (pohanskému důstojníkovi), kananejské ženě. Zato učedníci se jeví jako malověrní (a budou se tak jevit po celé vyprávění evangelia). Ale není to především výtka. Vždyť jak by jim mohl vytýkat, že nečekají na smrt, že v klidu nečekají na zázrak, že neutišili bouři vlastní vírou? Tak to přece s námi lidmi je. A přece Ježíš nás má ve své péči, chce nás vést dál. K hlubšímu porozumění, k hlubší důvěře.
Evangelista ještě zaznamenává užaslou otázku. Kdo to jen je, že ho poslouchají vítr i moře? Kdo je tedy ten Ježíš? Co je on zač? – Jakoby to byla otázka, na které vše záleží. Kým (vším) je Ježíš pro nás – pro mne? Co (všechno) pro nás koná? Možná, že je dobré začít tím, že se budeme také takto užasle ptát…
V.
Náš svět a tento život prostě nebezpečí obnáší. Přicházejí a mohou přicházet různé krize a bouře. A dost možná, že největší zázrak v tom legendárním vyprávění nebylo masivní utišení bouře v jeden moment. Největší zázrak je, že Ježíš v této situaci spí. Pokojný spánek je obrazem pro spolehnutí se a důvěru. Tak si to ale učedníci nevyloží, když se na něj obrací s výčitkou. A Ježíš se nechá probudit jejich strachem a malou vírou. Opět poznáváme, jak je evangelium osvobodivé: učí nás chápat sebe realisticky, takové jací jsme, s naší malověrou, křehkostí a strachy. A přitom nadějně! Vždyť na konci příběhu je přece utišení, pokoj přesahující každé lidské pomyšlení….
Pane, ty jsi ale s námi jedné lodi a dáváš nám svůj pokoj, který nemá nic společného s rezignací. Prosíme, pomoz nám vytrvat v dobrém. Přemáhat ve víře strach. Pomoz nám pokojně vzdorovat všemu, co ohrožuje a ničí. Tobě se svěřujeme. Tobě svěřujeme svoje blízké, náš sbor, naši zem, celý tento svět ….
Otče náš….
Amen.