Mt 7,13-14
„Vejděte úzkou branou, protože:
Prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby a mnozí tudy vcházejí.
Úzká je brána a těsná je cesta, která vede k životu a málokteří ji nalézají.“
Život je cesta. To není pouze básnický obrat. Stojí za tím pravdivá zkušenost. Stejně jako cesta, život někde začíná a někam vede. Cesta bývá někdy příjemná, někdy méně: někdy stoupáme, někdy klesáme. Nikdy nevíme, co bude za zatáčkou, nemáme to pod svou kontrolou. Nemůžeme opakkovat úseky živtní cesty, vždy to bude jiné. Také přichází křižovatky a rozcestí, kdy se ptáme, kudy se vydat. Potom je třeba se rozhodnout, kterou cestu zvolit. To nebývá lehké.
Představme si tedy, že stojíme na křižovatce. Poslouchejme Ježíšova slova,v nichž vybízí k hledání úzké cesty. Takové cesty, která začíná úzkou branou. A to je vlastně zvláštní. Čekali bychom, že on bude hovořit o tom, že cesta spravedlivého je přímočará, jednoznačná, jasná a solidní. Jenže, přímé a jednoznačné cesty tenkrát, to byly vojenské silnice, které po celé zemi dláždili Římané, vedly od města k městu a od pevnosti k pevnosti.
Co je to tedy za úzkou cestu a těsnou bránu, kterou máme jít?
Úzká cesta vyvolává přece vyvolává nejistotu. To široká, dlážděná cesta budí především jistotu, že někam vede: široké cesty se přece nebudují odnikud nikam. Navíc po ní jde mnoho lidí, to by měla být záruka, že to je ta správná cesta. Přece by všichni nešli špatně! Nejistější by bylo dát se takovouto cestou. Cestou jasnou, prozkoušenou, bezpečnou cestou. Na takové cestě má člověk pocit jistoty, že nezabloudí.
Jenže Ježíš dává přednost té úzké cestě, jakoby neprozkoumané, nezajištěné. Je to cesta, která je riziková. Protože Ježíš chce, abychom se podobně jako Abraham odvážili rizika. Rizika, které se jmenuje víra. Spolehnutí. Odvážit se vstoupit jakoby do neznámého. Vstoupit tam sám za sebe, nevést se s davem. Víra, to není pojistka proti zlému. Víra není ani berlička kvůli usnadnění života. S vírou je spojena veliká odvaha, odvaha vykročit, podobně jako Abraham se vydal v pokročilém věku na cestu. A podle epištoly Židům „nevěda kam přijde“! Při rozhodování se člověk nemůže za nic schovávat. Za druhé lidi, za davy a zástupy, za vyzkoušené cesty. Rozhodnutí víry je rozhodnutí udělat krok dál v důvěře, krok do tmy, krok do neznáma. Pro Ježíšova učedníka nesmí být vodítkem většinovost: pravda vůbec nemusí být tam, kde je to nalajnované a předem jasné, kde je rychlý úspěch a kde jsou zástupy.
Je velká věc, že nejsme na cestě víry sami. Že jsou kolem nás druzí, kteří jdou stejným směrem. A že byli i před námi. Tradice. To je vzácná věc a pomoc. A přece ani za tradici se schovávat nemůžeme. . Přesto měřítkem nemá být to, co se vždycky dělalo a co se tedy má dělat stejně.
Podívejme se na Ježíšovu cestu. Narodí se v chlévě a je položen do jeslí.Už jako malé dítě se musí skrývat a stane se uprchlíkem. Je stále na cestě, nemá, kde by hlavu složil. Království, které přináší, je skryté, je jako zrnko hořčičné. A jakoby stejně prohrál, umírá, umírá na okraji, za hradbami svatého města… Jenže pohřbené zrno povstává k novému životu. Tato cesta má před Bohem smysl. Nekončí smrtí.
Ježíšovská cesta se neopírá o vnější jistoty.Vede jakoby do nezajištěnosti, ve kterých stojíme jen s vírou - důvěrou. Ježíšovská cesta může vést i tam, kam bychom se sami od sebe neodvážili. Taková cesta se může jevit člověku i jako podezřelá. K čemu nás Ježíš zve je odvaha víry, která roste z upřímného a vnímavého srdce a z osobní odpovědnosti před Bohem. Sám Ježíš takovou úzkou cestu šel. Dostal se do konfliktu s těmi, kteří kráčeli po širokých a úspěšných cestách svého náboženství.
Poutník ve spisu JAKomenského „Labyrint světa a ráj srdce“ prochází tímto světem. Pozoruje život, prochází všemi společenskými vrstvami, i do stavu křesťanského nahlédne a vidí i tady mnoho bezútěšnosti, mnoho pohoršlivého. Samé matení a motání. Narazí ale i na některé, kteří jakoby byli na okraji a bylo jich jen pár: „Mezitím byli tu někteří, kteří se nic do těch roztržitostí nemíti pravili, chodili mlčíc, tiše, jako vy přemyšlování, a vzhlédajíc k nebi a přívětivě se majíc ke všechněm, a byli nepatrní, ošklubaní, postem a žízní vyschlí. Z nichž jiní jen smích měli, povolávali a pohvizdovali za nimi, drbali a trhali, vidliček podávali, nohy podráželi a zlořečili jim: oni pak všechno trpíc, jako slepí, hluší, němí mezi jinými chodili.“ A když je chtěl poutník blíž poznat, pak mu to jeho průvodce rozmlouvá: „Co tam dělati chceš? Či chceš také ze sebe smích dělati? Máš tam proč dychtit! “. A tak poutník toho nechá, ale jak přiznává, ke své škodě. Protože, jak říká, „….tu jsem centrum nebe i země a cesty k sytosti potěšení minul a do motanin labyrintu světa zase uveden byl“.
Před námi je další rok, se všemi svými motaninami labyrintu světa. Velkou pomocí jsou Ježíšova slova o úzké cestě a těsné bráně. Když tuto výzvu vezmeme vážně, nebudete to znamenat, že bude náš život lehčí nebo úspěšnější. Ale určitě bude hlubší, pestřejší, více naplněný. A tak se ptejme : k čemu, kam vedou moje kroky? Je to cesta k cíli, ke smysluplnému životu, je to požehnaná cesta? A pokud poznáme, že ano, nebojme se takovou úzkou cestou vykročit.
Amen.
O novou odvahu vykročit po úzké cestě prosíme…. Děkujeme za dosavadní cestu života. Děkujeme, že nejsme ne této cestě sami. Že máme blízké lidi, že se můžeme navzájem povzbuzovat. Děkujeme, že se pořád můžeme na něco nového a krásného těšit. Prosíme o tvou blízkost, především.
Myslíme na ty, kteří procházejí nesnadným úsekem svého života. Za ty, jimž odešel někdo z blízkých. Za nemocné. Opuštěné. Za lidi naplněné strachem. Za ovzduší vzájemné důvěry se modlíme. … Otče náš…
Poslání: Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5a6)
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a ochrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘( Nu 6, 24)