1. Čtení: Jan 20, 17-23
2. Čtení: Jakub 5, 16
- Vážené shromáždění, před nedávnem jsme si připomínali zprávu o prázdném hrobu. Dnes plynule pokračujeme tím, co následovalo. Marie Magdalská se setkala s Ježíšem, a měla o tom informovat jeho učedníky. To také udělala, a ještě ten den večer se učedníci sešli za těmi „zavřenými dveřmi“, poněvadž mají strach.
- Uplynulý víkend byl pro ně asi nejsilnějším víkendem, co kdy zažili. V pátek jim popravili Ježíše. Petr si sáhl na dno, zapřel že Ježíše zná. Další se skrývali ze strachu před poblázněnými lidmi. Mají strach, protože už jsou s Ježíšem spojováni ať udělají, co udělají.
- Lidi dobře věděli, co jsou učedníci zač, a že byli s Ježíšem. Teď jsou kvůli tomu v průšvihu. Nezávidím jim tu situaci. Ono i když něčemu člověk hodně věří a je přesvědčen, že to stojí za to, tak rozdivočený dav pod okny dovede nahnat strach.
- A právě do strachu, naprosto nečekaně Ježíš přichází. Je taková písnička „do tvých starostí, smutků úzkostí, přišel ten, kdo má tě rád a z nich tě vyprostí.“ Tak to je tady ta situace. Úzkost, zděšení, strach o budoucnost, zklamání, naštvanost na nepřemýšlející dav lidí, chaos v duši – do toho vchází Ježíš.
- Ježíšovu přítomnost i dnes často rozpoznáme v situacích, kdy je člověku ouzko. Když naděje pomalu vyhasíná, a přicházejí chmury. Tak jako když se plavili s Ježíšem na moři, a zastihla je bouře. Hromy, blesky, teče do bot, houpe se ta „pevná“ půda pod nohama. V tom On vstane, a uklidní nebezpečí.
- Nevím, jak to vnímáte vy. Mně se nějak osvědčuje – když pomine to rozvíření emocí – zkusit z toho co se přihodilo vytřískat nějaký užitek, co mi to dalo, co mi to ukázalo o mně nebo o druhých.
- A i v tom příběhu Ježíš ty rozlámané učedníky čímsi obdaří. Vchází a s ním slova: „Pokoj vám.“ Pokoj Tobě – jako opakujeme při liturgii k Večeři Páně.
- Když přichází do naší situace Ježíš, často s sebou nese pokoj – šalom. Uklidnění, ten příjemný pocit – že i přes to všechno, co se děje, je s námi, a pomůže nám to překonat.
- V prvním dopise apoštola Pavla do Korintu se píše: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
- Já tomu věřím. A taky si bolestně často uvědomuji, že tohle „východisko“, o kterém Pavel píše, třeba i docela dlouho nevidím. Ne, že by tu nebylo, jen člověk je někdy tak zabarikádovaný v těch tragických kulisách, že nevidí cestu ven.
- Jestliže se v tu chvíli učedníci báli o život, tak jim přítomnost vzkříšeného přítele a učitele měla ukázat, že život smrtí nekončí.
- Po tom radostném setkání, kdy jim Ježíš udělil pokoj, říká: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
- Tady jsem si poprvé uvědomil, že vůbec prvním darem vzkříšeného Krista, je Duch svatý k odpuštění hříchů.
- „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Proč poslal Bůh Ježíše k nám na zem? Proč Bůh přijal smrtelné lidství „all inclusive“ a vešel do našeho padlého světa?
- Aby vzal ty naše „to se mi nepovedlo“ momenty na kříž, kde je nechal zemřít. Říká tím – „já to nepočítám. Rozhodl jsem se vás vidět jako přijatelné, ačkoli podle běžných měřítek nikdo není dokonalý.“
- Je to celé o odpouštění. O vědomém kroku stranou od hromádek neštěstí. O tom, že čas, který nám byl dán, se dá použít daleko lépe než vracet do hry hříchy minulé, přítomné i budoucí.
- V Kristu nás Bůh prohlásil za oproštěné od závazků ke všem těm špatnostem, co jsme udělali, i to, co ještě uděláme. Ten rozsudek omilostnění platí nonstop. Na nás je, se k tomu nějak postavit.
- Odpuštění má velkou moc, kterou s námi Bůh chce sdílet. Když Ježíš odpustil těm, kteří ho přibili na kříž, nebyli už víc jeho dlužníky. Bůh ve svém vztahu s lidmi nevznese nikdy to, co učinili, nebude je zahanbovat ani přivádět do rozpaků.
- A někdy je to opravdu hodně těžká věc – někomu odpustit. Jednou je to Boží vlastnost, a to je pro nás trochu vysoká laťka. Proto je nám dán na pomoc Duch svatý.
- A Ducha svatého k sobě nalákáme nejlépe ve vlastní hluboké modlitbě. Většinou na to sami nestačíme, a tak máme odpuštění provádět ruku v ruce s ním.
- Duchovní svět si žádá duchovní aktivitu, a tak je dobré pozvat Ducha svatého do každého takového problému a pak vyhlížet, jak přišel a co nám šoupnul do cesty za cestičku.
- V modlitbě Páně říkáme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V tu chvíli se vždycky sám sebe ptám: „Safra, hochu, je to opravdu tak, že jsi odpustil všem mým viníkům?“
- A já jsem taky pěknej prevít, milé sestry a bratři. A tak se někdy během modlitby zase naštvu. „To mám jako na tu křivdu prostě zapomenout, a žít jako by se nestala?“
- No, to ani dost dobře nejde. Ikdyž jsem někomu odpustil, tak se prostě neztratila stopa po tom, co mi ten člověk udělal. Myslím, že Bůh po nás spíše chce – nenávidět hřích, ne hříšníka. Ať už jsem hříšníkem já, nebo někdo jiný vůči mně – nenávist není cesta, to v Božím království nemá místo.
- Tam kde není odpuštění, tam se Bůh nemůže plně projevit. Ne že by to nějak odmítl či zatrhl za trest, ale prostě proto, že je láska… a v lásce není prostor pro zlo, vyčítání starých křivd atp. Asi přeci jen máme nějakou moc Bohu bránit.
- Tím, že někomu odpustíme, tím do té trhliny mezi námi vpouštíme Boha. A naopak svým neodpuštěním blokujeme ty, kteří nám ublížili. Zůstáváme do sebe vzájemně zaklesnuti – a to není Boží cesta.
- A tomu viníkovi se špatně činí pokání, když jsou kolem něj lidé, kteří ho nenávidí, přejí mu zlo, a chtějí odplatu za to, co on spáchal.
- Když já někomu odpustím, tak vlastně vyháknu někoho z lana, které nás poutá. Díky tomu pak mezi nás může vstoupit Bůh se svým hojivým pokojem.
- Přesně o tom mluví Jakub: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“
- Malá řečtinářská poznámka. V originální novozákonní řečtině je ta část: „abyste byli uzdraveni“ vyjádřena takovým slovesným tvarem, jako, že je něco už předem dokonáno, předem hotové. To je fajn!
- Zkusme nejprve přijmout ten pokoj Ježíšův, abychom dokázali přijmout sami sebe. A kéž se nám pak podaří s tím Božím pokojem taky přistupovat ke všem, ve kterých s Boží pomocí uvidíme naše bližní. Amen.