DESATERO 1/10 | 12.5.2024 | Filip Boháč
1.Čtení: 2 Korintským 1,2-10
2.Čtení: Exodus 20,2: „Já Hospodin Bůh tvůj, který vyvádím tebe ze země dvojího sevření, z domu otroků“ (překlad Jiřího Beneše)
- Milé shromáždění, dneškem chci začít sérii kázání na Desatero. Probíráme ho teď na biblických hodinách a v příštím týdnu nás čeká čtvrtý článek. A ohledně Desatera zjišťujeme, že je nějaký zajetý způsob chápání a překladu, který moc neodpovídá biblickému bádání.
- A tak možná někteří budeme překvapeni, že v hebrejském textu 10 přikázání není 10 přikázání. Biblisté vytrvale upozorňují, že až na jednu výjimku tam nejsou rozkazovací způsoby. Není to 10 rozkazů z nebe na zem ve smyslu „tohle a tohle dělej člověče a pak se můžeme bavit o nějakém mém požehnání.“
- Až na tu jednu výjimku jsou slova Desatera v oznamovacím způsobu. Hospodin oznamuje, popisuje, jak vypadá život člověka, který se otevřel jeho působení. Tou výjimkou je pátý článek: „važ si otce svého a matky své.“ Tam je opravdu rozkazovací způsob.
- Těch 10 podmínek, 10 příkazů z toho udělala křesťanská tradice pravděpodobně na základě Augustinova zjednodušení, tedy kdysi dávno v 5 století. A do tradice se to vžilo jako 10 příkazů.
- No a když máte příkaz, tak ten se dá porušit že, a toto porušení lze nějak trestně stíhat. Třeba chtít od hříšníků peníze, něco jim trochu naložit na hřbet, nějaké odpykání trestu. No a o tom Desatero právě není.
- Je to v podstatě takový desetiválcový motor, kterým Bůh odváží člověka z nesvobody, z otroctví. Udělat z toho trestní zákoník je chybou ve výkladu. Jeden kuriozní příklad za všechny. Puritáni v 17. století oběsili kočku za to, že v neděli lovila myši a tedy porušila přikázání dne odpočinku.
- Když člověk studuje biblické jazyky, tak jako studenti teologie na ETF, tak záhy zjistí, že české překlady z hebrejštiny a řečtiny mají své úlety. Že každý překlad (ČEP, BKR, B21, ČSP) v něčem ujíždí a je třeba ho brát s rezervou. V každém je úmysl a pochopení či nepochopení toho kterého překladatele.
- V prvních dvou ročnících na fakultě jsem zjistil, že trvat na nějakém doslovném znění toho a toho veršíku bývá hloupé, protože i řecké rukopisy se někdy různí v tom, co tam kdo zapsal. No a ohledně Desatera to platí taky. Nemáme v češtině úplně poctivý překlad.
- To, co používám na biblické hodině a budu to číst vždycky i v téhle sérii kázání je pokus o co nejpřesnější pracovní překlad doc. Jiřího Beneše, který vyučuje starozákonní vědu na HTF.[1]
- No a pak může být zmatek v dělení Desatera. Ve starověku se psalo kontinuálně bez mezer. Něco trochu podobného jako telegramy ve starých filmech: „prijedupozdejinestihlajsemvlak-stop-dejkralikumanesahejnatenrum…“
- Ten text se dá různě rozsekat. A tak máme 3 způsoby toho co už je které přikázání. Jedno mají A) katolíci a luteráni, další B) pravoslavní a reformovaní, a pak to ještě o fous jinak počítají C) židé. Mě přijde vhodné se přidržet domovského židovského počítání.
- Přátelé, nechci vás od toho odradit, je to kapku složitější ale mám za to, že když to vydržíme, tak nás Desatero má opravdu čím oslovit, že je to Boží řeč k člověku a tomu je dobré věnovat pozornost.
- V tom příběhu z druhé Mojžíšovy to stojí tak, že Desatero je přímá řeč Boha. Mojžíš dokonce tvrdí, že ta slova zapsal Hospodin osobně. A napsal je na velmi trvanlivý materiál, na kamenné desky – k věčnému trvání a platnosti.
- Tak když to vezmu kolem a kolem: Desatero je deset velmi naléhavých Božích sdělení, která jsou pro nás jakýmsi ukazatelem, která nás mají a mohou nasměrovat k tomu, jak vypadá život Hospodinova vyznavače.
- Ocituji důležitá slova doc. Jiřího Beneše: „Bible se Božím slovem může stát, když k připravenému a pozornému člověku skrze její text zazní Hospodinovo slovo. To pak pozná třeba z toho, že se jej sdělení dotklo, že jej zabolelo nebo povzbudilo. Že se mu náhle rozsvítilo. Ale jindy ji může číst a nic se ho nedotkne.“ Kéž k nám slova Desatera proniknou právě takhle.
- Dost k úvodu a pojďme na první článek Desatera podle židovského počítání. „Já Hospodin Bůh tvůj, který vyvádím tebe ze země dvojího sevření, z domu otroků.“
- Všimněme si, celé to začíná zájmenem JÁ. Já Hospodin… něco dělám… něco dělám s člověkem, s tebou. Bůh je ten, kdo jedná. Zahlédnout tady přikázání lze jen velice obtížně. Je to spíš upřesnění, že já Bůh jsem ten, kdo pro vás něco dělá, nějak vám slouží – odtud „bohoslužby.“
- První článek Desatera je vlastně o tom odhlédnout od sebe – upřít pozornost na Boha, na jeho přítomnost v našem životě. Aspoň na chvíli opustit to dramatické řešení svého vlastního nitra a zavnímat z čeho, z jakého sevření mě Bůh kdysi vyvedl nebo teď právě vysvobozuje.
- První článek Desatera je nadpisem, preambulí, předznamenáním – Já Bůh dělám ve vašich životech takovéhle věci, v tom mě najdeš…
- Bůh je ten, kdo jedná. Možná si pamatujete, že třeba v tom ekumenickém překladu je zmíněn Egypt.[2] Že Bůh vyvedl lid izraelský z Egypta. To je pravda, v tom příběhu to takhle je.
- Jenže, to slovo, které se překládá jako Egypt, je v hebrejštině „micrajim“ a znamená „dvojí sevření.“ V tom příběhu z Exodu dává smysl překládat to jako Egypt, protože to je ta příběhová země, ze které Hospodin osvobozuje. Ale daleko zajímavější je, že se to fakt dá vztáhnout na to, co prožíváme my tady ve 21. století.
- Moje parafráze: „Já, Hospodin, Bůh tvůj – Filipe, Pavlo, Jardo – způsobuji to, že opouštíš něco tísnivého, v čem nejsi svobodný… to je moje dílo.“
- Bůh nemluví pouze o nějaké skupině Izraelců kdysi dávno a kdesi daleko od nás. Platí to i pro nás a pro naše aktuální prožívání.
- Kdekoli jde o vysvobozování z nějakého typu zotročení, nesvobody, ať už v práci, v zajateckém táboře, nebo vysvobození z nějakého nedobrého návyku, závislosti – tak to je Boží působení. A jde o proces, ne o jednorázovku.
- Boží lid je „na cestě!“ Věřící člověk se pohybuje, prochází změnou, není statický. Být otevřený Božímu působení v životě znamená nezatuhnout ale nechat se měnit, nechat se Bohem proměňovat. Boží člověk se hýbe, proměňuje a mění se pak taky prostředí kolem něj, na které působí.
- My jsme taky Boží lid, pokud jsme na cestě. A dá se říct, že tak jako Izraelci, chodíváme i my po různých pouštích. Náš životní příběh obsahuje i pustá místa že… Zažíváme situace pustiny… chvíle, kdy se nějak blbě žije, kdy je sucho v krku, kdy jsou přátelé daleko, kdy je kolem nějak méně toho, čím si můžeme pomoci, kdy jsme na život víc sami…
- A kam jde ten Boží lid? Do zaslíbené země. To je hodně podobné jako když Ježíš mluví o tom, že míříme k Božímu království. A ten proces, který popisuje Desatero je nadějí na Boží zachraňující a spásnou činnost s člověkem.
- Jaká dobrá zpráva, že to nemá za úkol člověk že – ale že to způsobuje Hospodin sám, protože si tak prostě usmyslel. Přátelé, neznáme tohle náhodou odněkud? Třeba z evangelia, tuhle fakt dobrou zprávu?
- Židovské Velikonoce připomínají vyvedení Izraelců z Egypta v čele s Mojžíšem – křesťanské Velikonoce na to navazují a připomínají Boží vysvobození nejen z konkrétního Egypta na mapě ale vysvobození z balastu a trní všech těch našich hříchů, těch škobrtnutí při zrcadlení Boží podoby – skrze Ježíše Krista.
- A ještě jedna jazyková poznámka. To slovo „Egypt“ prý znamená „země Ptahova.“ Ptah byl egyptský bůh zobrazovaný jako mumie, bůh smrti. Jeho země je vlastně hřbitov, země mrtvých. A z tohoto prostředí odvádí Bůh své vyznavače, ze smrti. To je takové evangelium schované mezi řádky Tóry. Martin Luther také říkal, že první přikázání je shrnutím celého evangelia.
- Takže co s tím úvodním slovem Desatera? Je to fakt jen a pouze oznamovací věta? Jako že Bůh všechno zařídí sám a my už se můžeme jen placatit někde na pláži?
- Tak trochu se očekává, že se člověk tímhle Božím jednáním nechá zdravě nakazit. Že to v nás zažehne nějakou inspiraci a strhne nás k tomu abychom se přidali. Že když máme teda zadání být tím Božím obrazem[3], tak Desatero je taková indicie jak na to.
- Desatero nás může nakopnout k přemýšlení jak těch 10 slov víc zapojit do života. A pak se na něj díváme ne jako na 10 příkazů ale na 10 směrovek ke svobodě (J.M.Lochman). Ne jako na [musíš-nesmíš], ale jako na „nemusíš a můžeš taky...“ Je to pamatování na slova Desatera z vděčnosti, ne ze strachu a z povinnosti.
- A patří sem rovněž vděčnost. Když každý z nás pouvažuje nad tím, co prožil a z čeho těžkého jsme se nějak dostali. Jak v té chvíli bylo hrozně a pak se to začalo uvolňovat, třeba že nám přišli na pomoc přátelé, nebo jsme objevili něco v sobě co nám pomohlo.
- Tak Desaterem jako by Bůh říkal „no vidíš, tak za tím vyvedením z tísně stojím já.“ Bůh často zasahuje do našeho života skrze lidi, které potkáváme, kteří nám nějak pomohou, nějak nás změní, zdravě provokují a díky nim spatříme něco na sobě čeho jsme si třeba moc nevšímali.
- Apoštol Pavel v tom našem prvním čtení, aniž by psal přímo o Desateru, shrnul smysl prvního článku Desatera (1,4): „On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“
- Milé sestry a bratři, kéž je pro nás Desatero útěchou a pobídnutím k životu inspirovanému Boží činností. Amen.
[1] Jiří Beneš: Desítka, 2008, Návrat domů
[2] „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
[3]Genesis 1,26