Kázání z 24.5.2026 Svatodušní Filip Boháč

Svatodušní neděle 24.5.2026 | Filip Boháč

1.Čtení: Skutky 2,1-13

2.Čtení: Genesis 2,7

• Vážené shromáždění, dnes si připomínáme událost seslání Ducha svatého, mluvení v cizích jazycích, ohnivé plamínky nad hlavami učedníků; vlastně jsou to takové církevní narozeniny.
• Duch svatý je v křesťanštině „třetí osoba Boží Trojice“. Je to trochu tajemství, co to vlastně znamená, ale snad to můžeme chápat jako další způsob, jak říct, že je Bůh přítomný s námi, i tady teď v kostele. 
• Ale už tady nesedí jako člověk Ježíš, je přítomný jinak, jiným způsobem. Tak trochu to do věci zapojuje nás samotné. Bůh si za svůj chrám, své obydlí odkud jedná, volí naše lidská srdce. Pavel v 1 Korintským píše: „nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sami sobě?“
• Nejde o kostely, toleranční modlitebny, katedrály, prostě o ty stavby z kamenů, cihel, dřeva atd. jde o nás lidi. Církev dělají lidé, kteří v sobě nosí Božího ducha. Přes církev chce Bůh milovat svůj svět, starat se o něj – škoda, že realita bývá často tak jiná.
• V současné češtině jsou „duch“ a „svatost“ němé, zablokované pojmy. Tak si nad těmi dvěma slovy na chvilku pomeditujme, nechme si je projít hlavou a možná že nám už to něco odhalí.
• Tak nejprve slovo: DUCH… když se třeba říká, že „historická budova byla zrestaurována v duchu renesance“, nebo že „nějaká písnička má veselého ducha“… nebo, „říkal něco, ale v duchu si myslel něco jiného“, jakoby ten myšlenkový obsah, to pravdivé, co dává věcem formu a konkrétnost, co jimi skutečně hýbe.
• Hebrejské slovo pro ducha je „rúach“ [רוּחַ], a znamená něco jako: pohyb dechu, vánek, vítr… To něco, co oživuje, co hýbe věcmi, co není samo o sobě vidět, ale je vidět účinek jeho přítomnosti. Třeba když bychom řekli, že v roce 1989 zavál Československem svěží duch svobody.
• Každopádně, Duch je spojen s pohybem, s dynamikou; kde je duch, tam není zatvrdlost/natvrdlost, stojatá voda, dusný vzduch, kde se špatně dýchá... Kde je Duch, tam to žije, podobně jako když se zadíváme na náš hrudník, který se pohybuje dechem. Společnost, kterou vane duch svatý bývá jiskřivá, plná života.
• Proto jsem vybral jako druhý text to mystické povídání z Genesis 2. Tam se píše, že člověk vznikl z té samé stavebnice jako všechno kolem, a odlišuje se tím, že se mu Bůh daroval, že nás trochu nafoukl sebou samým. Duch svatý je Boží život proudící mmj. skrze člověka.
• My lidé jsme směs z prvků chemické tabulky. Tohle sdílíme se zvířaty, stromy, horami, rostlinami… se vším ve vesmíru sdílíme určitý poměr těch kostiček tabulky prvků, jak si to možná pamatujete ze školy. 
• Já paní učitelce dlouho nevěřil, že z té mrňavé tabulky by se mělo skládat všechno: chobotnice i jahody, skála, mořská vlna, hlemýžď nebo auto… ale stále si trvala na svém, že to tak je, tak jsem to taky přijal, i když mi to stejně připadá neuvěřitelný.
• Každopádně my lidé jsme ze stejného materiálu jako předměty živé i zdánlivě „neživé“ kolem nás. Naše krev je červená tím samým prvkem „Ferum“, jako je červené rezavé železo, nebo horská řeka. Je tady naprosto zásadní příbuzenská, rodinná vazba.
• Naše tělo, postavené z téhle všeobecné stavebnice je nadechnuto dechem Božím. Bůh/Život, se nám dává, oživuje hmotu, přijímá ji a vyvoluje si ji za své obydlí a vzniká člověk: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu do nozder dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“
• Jedno ze slov, které používám jako pomůcku, když mluvím o Bohu je slovo ŽIVOT. To zvláštní něco, co pohání lidi, zvířata, rostliny. My totiž vědecky zkoumáme působení života. Zkoumáme proč organismus používá zrovna tyhle žlázy, a k čemu potřebuje zrovna kyslík, a bílkoviny atd. a ten život samotný, podobně jako duch, není vidět; my zkoumáme tu technickou stránku, jeho účinky, jeho přítomnost.
•  A druhé slovo je SVATOST – Duch svatý. V hebrejštině má svatost vlastně dva kořeny. Jeden od slova „chasid“, [חָסִיד] jako chasidi, chasidští židé. Výraz „chásid“ znamená: laskavý, milosrdný, dobrotivý, zbožný, mající správný poměr k Bohu. A druhý kořen je od slova „kadaša“ [קדוש] – že je něco zaměřené, speciálně vyhrazené pro…
• No, a potom je svaté všechno to, při čem se děje dobro, laskavost, co podporuje a rozhojňuje život. Je to možná něčím nové, zvláštní, speciální. 
• Svatost je vlastně často kolem nás. Vybavte si v paměti, které chvíle, setkání, akce ve vás posílily život? Co ve vás vzbudilo radost za to, že jste? Kdy úplně srdce poskočilo?... Nebojme se pojmenovat takové chvíle jako svaté J
• Podle čeho poznáme, že Duch je při díle? Ať už u nás samých nebo v jiném člověku či společnosti? Apoštol Pavel píše v listu Galatským o projevech Ducha svatého ve společnosti. Jakoby podle čeho to třeba poznat: „…ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání.“
• Sestry a bratři, tohle jsou také projevy Ducha svatého ve světě, v lepším případě také v církvi, ale hlavně… v srdcích a jednání nás lidí. Bůh chce přebývat v srdci člověka. Chce jednat skrze nás, a příliš nezáleží na tom, zda jsme v kostele, modlitebně, u počítače, nebo v hospodě, na pracovišti, na náměstí či v lese.
• Jak říká Ježíš samařské ženě u studny: „…nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě… nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.“
• Tak co s tím prakticky? Ducha svatého v sobě nemůžeme aktivovat sami, to nejde. Co můžeme dělat, je aktivně ho vábit, zvát ho do svého srdce. 
• Můžeme se disponovat, uschopnit se pro jeho vánek. Ježíš na začátku Skutků apoštolských mluvil o tom, že je třeba čekat, až zafouká.
• Obvykle jsou lidé orientovaní na výkon, na to, co si sami odpracujeme. Musíme být pořád na nohou, v pohybu, a raději strávíme hodiny nějakou usilovnou prací než čekáním v klidu. Moc se nám nechce čekat, protože se zdá, že se flákáme a nic se neděje. A to je právě to – že jsme toho ducha svatého sami neodpracovali…
• Musíme čekat. A neděje se nic, co bychom dokázali sami od sebe, jenže právě o to jde. 
• Jde o tu pozici člověka čekajícího na dar, na obdarování shůry. Až pak najednou zjistíme, že se skrze nás vlastně nějaké to ovoce ducha objevilo, že Duch Boží fakt zavanul a vůbec nemáme dojem, že jsme pro to udělali něco my sami. To si nás totiž použil Bůh.
• Martin Buber: „Bůh chce přijít do svého světa, ale chce k němu přicházet skrze člověka.“ Vidím v tom tu odvahu zkousnout to, že se skrze nás věci dějí, že my tak trochu jsme i nejsme jejich autory, ale dějí se skrze naše slova, naše jednání, naši práci, skrze to, které věci mezi sebou uvádíme v realitu. Duch, vítr, který sám vidět není, ale jsou vidět jeho účinky.
• Na závěr nechám zaznít Ježíšova slova z Lukáše: „…každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá... Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen?... Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ Amen.