26.4.2026 | Filip Boháč
1.Čtení: Lukáš 24, 13-35
2.Čtení: Izajáš 43, 18-19
- Milé shromáždění, mám moc rád tenhle povelikonoční příběh. Připomíná ten refrén, který se stále opakuje. Že člověk má určitou představu, jak věci mají být, a kvůli ní nepostřehne co se skutečně děje.
- A tenhle proces se děje v mnoha dimenzích života. Mnoho dobrých věcí můžeme nechat jen tak projít kolem. Stačí držet se své představy „jak jedině správně to má být, podle mé představy.“
- Podobně židé Ježíšovy doby. Měli nějakou představu „jak má vypadat mesiáš“, a on přišel Ježíš. Takhle jsme to nečekali, to je někdo jiný. A tak ti dva na cestě do Emauz říkají: „my jsme doufali, že právě on má izraelskému národu přinést vykoupení…“
- Víme, že takových progresivních učitelů, duchovních mentorů se pohybovalo po té lokalitě víc. Ruku na srdce, když bychom my byli třeba rybáři, zemědělci a chodil by tu po Vysočině někdo takový jako Ježíš. Kdo bychom mu věnovali pozornost? Podivín, blázen, takových bylo a bude…
- A Bůh je vždycky jiný než naše představy o něm – na tohle se dá skutečně spolehnout, to bych fakt podepsal. Myslím, že život víry je proces, při kterém je zdravé tu představu o Bohu pořád upravovat, vylepšovat. Vždycky když nám někde zasvitne nějaká nová pravdivá informace, která dává smysl, tak je fajn tu naši představu změnit.
- My lidé si děláme představy naprosto o všem. Lidský mozek takhle funguje. Aby se jednodušeji orientoval v tomto světě, tak si dělá taková shrnutí, škatulky, kategorie, zobecnění, vzorečky, předpovědi.
- Mozek to dělá proto, aby si ušetřil námahu. Aby se nemusel pořád divit a zkoumat všechno znovu. A pak mu ty zvláštnosti a zajímavosti něčeho jiného, nového taky uniknou.
- A tak občas, když se nad něčím zastavíme. Když se nám povede nějakou událost, kterou prožíváme hned nezařadit do té které škatulky. Tak můžeme objevit něco zcela nového, fascinujícího.
- V klášterním prostředí jsem třeba objevil takovou instrukci nic neočekávat. Žít tak, že se snažím od věcí nic nečekat. A ono to neznamená na nic se netěšit, schválně tak flegmaticky proplouvat životem jako chcíplá ryba.
- Je to spíš výzva k otevřené mysli. Aby když se objeví nějaká nová osoba ve vašem životě, nová skutečnost, věc, událost, jídlo, kapela, film, tak nervat to silou do předpřipravené formy – ale zahlédnout co se to skutečně objevilo.
- Když zážitek vezmeme v jeho jedinečnosti, která je mu vlastní – a hned to neporovnáváme se starým dobrým zlatým kdovíčím… tahle písnička není tak dobrá jako „Jezu Kriste štědrý kněže…“ Tenhle farář nemluví tak dobře o tolerančním patentu jako tamten… tak můžeme zahlédnout vlastně pravdivější vjem, lépe poznat co máme skutečně před sebou.
- Ono je jednodušší žít ve stereotypech a předpřipravených kategoriích. A mozek to opravdu dělá automaticky, nejde to úplně vypnout. Poskytuje to nějakou formu bezpečí, že život už umíme a všechno tak nějak známe.
- Jenže pak se třeba stane, že nás věci začnou nudit, otravovat, a máme dojem, že „nic nového pod sluncem.“
- Existuje na to jeden takový vtip, který myslím dobře ilustruje problém ustrnulých představ.
- Jedno město zaplavila povodeň. Pan Boháč vylezl na střechu svého domu, a protože byl zbožný křesťan tak se modlil k Bohu a prosil, aby ho zachránil. Po nějaké chvíli k jeho domu připlul policejní člun a volal na muže, aby naskočil, že ho dopraví do bezpečí. Muž policisty odmítnul s tím, že čeká až ho zachrání Bůh. Když už voda dosahovala nad střešní okap tak připlul hasičský člun. Hasiči vybízeli muže, že musí naskočit, jinak se utopí. Muž trochu naštvaně řekl, že nenastoupí, protože čeká až mu Pán Bůh pomůže. Povodeň nabrala větší sílu a vzala muže ze střechy a ten utonul. V nebi pak přijde k Bohu a ptá se ho proč ho nezachránil? A Bůh odpoví: „Vždyť jsem ti poslal na pomoc dokonce dvě jednotky těch nejlepších profesionálů, a tys ani jedné pomoci nevyužil.“ Člověk pokaždé nedovolí Bohu, aby mu pomohl.
- Ti dva byli zklamaní. Šli pryč z rušného města někam na venkov. Tipuju, že si potřebovali vyčistit hlavu. A Ježíš se k nim připojí, aby jim poskytl takové duchovní cvičení. Matouš 18, 20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
- Možná ztratili víru. Možná mají pocit, že Ježíšovi naletěli a stydí se za sebe. Hlava plná silných emocí: smutek, zmatek, stud, vztek na sebe nebo na rozvášněný dav, na Piláta, na Římany.
- Myslím, že když něco takového prožíváme, tak může být Bůh přímo vedle nás a stejně jako oni, tak to ani my v té chvíli neumíme vnímat. Hlava je plná něčeho jiného, co bolí, co si žádá řešení, promýšlení, je to naléhavé.
- A Ježíš jim poskytuje takovou biblickou hodinu. Začíná od Mojžíše, „probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.“
- Zřejmě to zafungovalo. Tak možná, když máme dojem, že jsme zase nelétli nějakému šarlatánovi, že jsme si naději v Bohu jen namlouvali, může pomoci opakování toho, čemu jsme uvěřili.
- Bůh přichází k těm nám, kdo pochybujeme, jdeme pryč, nejsme připravení a je nám třeba smutno nebo prožíváme veliký zmatek.
- A když jsou na místě, tak ho přemlouvají, „zůstaň s námi pane, když se stmívá, zůstaň s námi den se nachýlil, zůstaň s námi už se připozdívá, zůstaň s námi, když ubývá sil…“ A on s nimi zůstal, kývnul na to.
- Vede to tak trochu k poslední večeři. Chybí tam jen kalich s vínem. Když vzal chleba, lámal a podával ho dokola, tak se jim otevřely oči. Při eucharistii se nám dává vzkříšený Kristus na pomoc, na obnovu naděje, víry.
- Otevřely se jim oči = nevidí ho. To je divný ne? Neměli by ho vidět po otevření očí nějak líp? Ne. Otevření očí dělá to, že už nevidí ten starý obraz, toho Ježíše před ukřižováním. Přesnější pohled znamená, že Ježíš tu už není tak jako kdysi; představa musí pryč. Je tu jinak.
- A říkají „což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval nám smysl Písma?“ Prostě: Bůh je přítomný dřív, než je poznán. Víra začíná vnitřním pohybem dřív než jistotou.
- Tak možná je fajn být ve střehu, když nám v nějaké chvíli „hoří srdce“, když jakoby všechno uvnitř nás přitaká nějaké chvíli, události, rozhovoru, prožitku.
- Dřív, než o tom víme, tak je tady. Když se dva a více sejdou. Je ve vztazích. Tak nějak tajemně v druhých lidech. Bůh k nám přichází převlečen za náš život.
- Otevření očí = Už není s nimi tak jako dřív – řekl bych, že teď je v nich. Teď je přítomen v jejich srdci. V obnovené naději, v radosti z toho, že přeci jen ve všem tom zklamání, depresích, smutku nenalétli šarlatánovi a že se na Ježíše spolehli oprávněně.
- Zkusme neočekávat konkrétní věc, abychom poznali, že Bůh jedná i tehdy, když to vypadá jinak, než jak to chceme. Kristus vstoupí do našeho dne dřív, než ho poznáme a jinak, než čekáme.
- Otevřené oči možná neznamenají, že ho konečně uvidíme tak jako dřív, jako kdysi, ale že pochopíme, že tu byl celou dobu, jen jinak. V rozhovoru, v chlebu a vínu, v druhém člověku, v okamžiku, kdy nám nečekaně začne hořet srdce. Amen.