Desatero - část sedmá

1.Čtení: Matouš 5,27-30

2.Čtení: Ex 20,14

• Vážené shromáždění, dnes nás čeká nejpopulárnější článek desatera, sedmé přikázání – nesesmilníš.
• Existuje na to spousta vtípků, třeba: „Tak jsem byl dnes ráno na mši a pan farář kázal o smilstvu.“ „Hm, a co říkal?“ „Byl proti.“
• Slýchám od katolických kolegů, že nejvíc toho materiálu, se kterým lidé do zpovědnice přijdou je právě tohoto druhu. Nějaké škobrtnutí vůči sedmému přikázání.
• (Dekontrukce) Není tu řečeno, co je předmětem smilnění. Nesmilníš – vůči Bohu, s nějakym atraktivním či neatraktivním člověkem, s předmětem, zvířetem… Trochu pomůže hebrejština, kde je slovo (N-A-P), tak bývá spojeno s náboženskou sexuální činností, s rituálem.
• V té době žili nedaleko Izraele také Kanaánci, a ti provozovali velmi bujaré chrámové obřady, kultickou prostituci. Většinou za tím byla představa, že je nutné trochu nabudit vegetační božstvo, aby způsobilo déšť, který pak pokropí pole a to plodí.
• Připomeňme, že v Desateru je oznamovací způsob, konstatování – ne přikázání. Oznamuje se tu, že Bohem vysvobozený člověk něco nemá zapotřebí – nepřekračuje vztahové hranice, je věrný.
• Ani sedmé přikázání není v rozkazovacím způsobu, a proto nemá předně mravní význam nýbrž duchovní. Jde o nevěrnost, nespolehlivost, prospěchářství.
• Jakési židovské přísloví říká, „zda Boha skutečně milujeme, se ukáže na naší vzájemné lásce.“ A naše věrnost Bohu se odráží v naší věrnosti člověku. Naše víra, přesvědčení se buď odráží v našich vztazích, nebo za moc nestojí. Nebo je to jen klasický názorově-politicky-předsudkově orientovaná pozice.
• Věrnost, vložená důvěra že ten druhý, můj partner, je mi věrný a nevymění mě za něco jiného, že pro něj mám stabilní hodnotu, mohu se spolehnout a on se může spolehnout… to je cosi Božího.
• Smilstvo jako nevěrnost je taková duchovní promiskuita. Zvlášť ve Starém zákoně najdeme mnoho výroků typu – Izraelci smilnili s jinými bohy, dělali, co je ohavné v Hospodinových očích, nevěstka babylonská etc.
• O nevěru vůči Bohu jde, když si odskočíme za něčím jiným a stvořitele světa vyměníme za: výklady snů, kyvadlo, horoskopy, amulety, výklad karet, tarot, energie, virgule, čakry… ta takzvaná esoterika, new age.
• My Češi jsme ještě před pár lety měli medailová umístění v zájmu o ne-tradiční výklady skutečnosti. Dokonce k nám jezdívají religionisté ze zahraničí, aby zkoumali, čím to je, že je u nás půda pro růst eso-náboženství tak dobře hnojená.
• Možná by ta úvaha šla o krok dál, že výživná půda pro růst takových eso-rostlinek je vlastně zetlelá struktura něčeho co tu bylo předtím, že jde o dějinný sediment.
• Nejspíš jde o historicky předávanou nedůvěru k institucím všeho typu. Vládě, policii, lékařům a stejně tak k církvi.
• A nabídka trhu s posvátnem, ti nezávislí léčitelé, odborníci na energie, čakry, minulé životy, často bývají nějak propojení se zdravou výživou a životním stylem.
• Nelze říct, že nic z toho nefunguje, že léčitel nikdy nic nevyléčí a jen shrábne prachy. Ona i sexuální nevěra se dělá právě proto, že funguje, že přijde uspokojení.
• Tak jako se může rozpadat partnerský vztah mezi dvěma lidmi, může se narušit vztah s Bohem, když si do toho pustím nějakou „duchovní bokovku.“ A ještě než si sem dosadíme ty léčitele, čarodějky atp. tak buďme poctiví, často je duchovní bokovka nějaká ulítlá zbožnost. Velmi často v našich vlastních duchovních dějinách dělaly největší problémy příliš zbožní, příliš horliví lidé. Někdo, kdo přišel na to, jak mají věci být a teď přeorává pole po svém způsobu nehledě na padlé.
• Duchovní nevěra vůči Bohu lásky má mnoho podob.
• Na ETF jsme měli pod katedrou religionistiky předměty jako „nová náboženská hnutí a násilí“, kde jsme probírali sekty a způsoby manipulace, které se tam užívají. Máme v Čechách dokonce jednoho religionistu, který se specializuje na terapeutickou pomoc lidem, jejichž blízcí se dali k nějaké sektě.
• Několikrát jsem se v životě potkal s tím, že nějaký guru, šaman nebo léčitel poplete lidem hlavu. Jedna maminka ze dne na den opustila manžela a děti, protože prý nebyli dost duchovně povznesení a šla se oddávat duchovnímu vedení nějaké pochybné party… jindy to byl zbožný pastor nebo lepší, svatější církev, co roztrhalo rodiny a vztahy. Je to taky bytostně náš domácí, církevní problém.
• Zajímavé je, že větší procento lidí, kteří jsou osloveni těmito duchovními proudy bývají ženy. Hypotézou je, že ženy se většinou častěji zajímají o tzv. „zdravý životní styl“ a kladou větší důraz i na duševní povahu té zdravosti, a prostě zkouší jak na to.
• O té tělesné sexuální nevěře až tak moc mluvit nechci. Ano, farář „byl proti.“ To asi nepřekvapí, všichni rozumíme tomu, že když se takový úlet stane tak to představuje vážnou překážku ve fungování vztahu. Že to většinou vztahy ničí.
• Často jde spíš o nějaký symptom toho, že v primárním vztahu něco delší čas nefunguje. O něčem, co nás štve jsme si zvykli nemluvit, nebo jsme o tom třeba mluvili ale byli jsme zabednění. A tak to vyhřezne ven jako bokovka.
• Ježíš na toto přikázání naráží v kázání na hoře. Matouš 5-7 kapitola, myslím že ta slova většinou známe. Právě tady se objevují často citované výroky. A mmj. mezi nimi najdeme toto: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč…
• Na základě těchto slov se církevní otec Origenés ve 3. století sám vykastroval. Když o tom později přemýšlel, tak svého činu litoval, a někdy tak od té doby tohle ani ti největší zbožňovatelé bible nevykládají doslovně.
• Ježíš v kázání na hoře přehání, a to i v případě tohoto výroku. Dovádí do extrémů výzvy, které lidé znají z Tóry. Přehání to proto, aby všem došlo, že je to nesplnitelné. Že pokud by to byly příkazy – tak to slavné boží království zeje prázdnotou navěky.
• Nejde to splnit. S trochou přemáhání si domluvíme a někde nezalžeme, nepustíme o tom, kterém člověku hnusné slovo, neskočíme do každé postele a nenecháme si od každé ženské ve městě věštit z ruky… ale zařídit, aby nás to ani nenapadlo, to nejspíš nejde.
• Ježíš směřuje k tomu, že kořenem těch nedobrých tužeb je žádostivost. Druhá polovina desatera, jako by celá byla seznamem pod velkým nadpisem, „nedychtíš.“ Po ženě svého bližního, po jeho domu, autu, motorce, dceři… nekradeš to, nevraždíš nic z toho… Dychtění, závěrečný kámen desítky.
• Těmito neuskutečnitelnými požadavky chce Ježíš své posluchače odvrátit od pohledu na své výkony a schopnosti. Chce, aby přestali počítat bodíky a koukat kdo je kolem lepší a kdo horší než oni.
• Pozvedá jejich oči k nesplnitelným ideálům, aby jim došlo, že bez Boha, sami na to nemají. Chce je vlastně dohnat k tomu, aby v sobě uhasili pýchu.
• Matouš 19,25-26: „Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: „Kdo potom může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“
• (Konstrukce) Pokud se nám v prvním článku Desatera sděluje, že Hospodin své vyznavače vysvobozuje z Egypta, ze země sevření, pak smilstvo (vraždy, hněv, krádeže, křivé svědectví a modlářství) je jedním z rozměrů toho, z čeho Bůh vysvobozuje, jedním z projevů životního stylu charakteristického pro Egypt.
• Jako jeden příklad za všechny na konec zmíním příběh z Janova evangelia (8,3-11), když za Ježíšem přitáhli ženu přistiženou při nevěře. Ježíš neřekne, že to bylo vlastně v pohodě; bylo to špatně co udělala. Ježíš jí odpouští.
• Ne že by se sama nějak obhájila, vyřešila problém svými schopnostmi, ne. To až Ježíš ji osvobozuje… odpuštěním. Dělá to samé jako Hospodin v Desateru při vyvedení Izraelců z Egypta. Chceme-li takhle vpustit mezi sebe něco, co není z nás, našich hodnotových norem atp. tak si víc odpouštějme.
• Jediným řešením našeho stavu je Boží odpuštění, které si můžeme a máme udělovat taky navzájem. Jedinou nadějí je rozhodnutí, které Bůh pronese: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Amen.