De profundis
Ž 84.2-8
Chrám a cesta do něj – to jsou hlavní témata několika poutních žalmů, i toho 84. Chrám je opěvován jako sídlo Hospodinova jména, jako místo bezpečné, zázemí. Cesta do chrámu znamená putování místy, která nejsou bezpečná natož svatá, přeneseně řečeno cesta vprostřed nesvátečních, obyčejných dnů.
Poutníci do jeruzalémského chrámu nemíří z nějaké nařízené povinnosti nebo z formálních důvodů, ale proto, že po tom velmi touží (má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích – předzpěvuje zpěvák zástupu). Poutníci mají dobrou zkušenost s návštěvami chrámu, mají užitek ze slov, která přijímají, radují se ze společenství, které zakouší (jakkoliv je malé). Uprostřed bratří a sester poznávají, že Bůh není mrtvý, ale živý a život dávající. Kvůli povzbuzení, kvůli hlasu odjinud, kvůli dobrému životnímu nasměrování a třeba taky nastavení zrcadla, pro radost ze stvoření a pěstování pokory před Stvořitelem váží poutníci dalekou cestu.
Uprostřed té cesty se nachází dolina balzámovníků. Balzámovník je rostlina, která - když jí naříznete stonek - vylučuje tekutinu ve tvaru slzy. Samo hebrejské slovo pro balzámovník „báká“, zní téměř stejně jako hebrejské slovo pro pláč, slzení. Tam, kde rostou balzámovníky, neroste už nic jiného. Je tam země bezútěšná, místo bez perspektivy. Přeneseně - dolina balzámovníků je údolím úmoru, kotlinou mizivé naděje, údolím strachu o budoucnost, a dá-li Bůh místem přežití. A procházíme jí tehdy, když se ptáme „jak tohle dopadne?“ „jakou máme naději?“ „máme ještě šanci?“ „Jsi s námi, Bože?“ „Můžeme se spolehnout, že dojdeme?“ Je to tak trochu opačné místo než chrám. Na takovém místě žízní poutník fyzicky a žízní i po Boží přítomnosti.
Bratři a sestry, je to zvláštní, ale právě v údolí balzámovníků, podobně jako v chrámu je možné potkat se s Božím požehnáním. Zvláštně a nečekaně totiž pokračuje další část verše: „Když dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním“. Tam, kde poutníci potřebují pomoc od Hospodina, se paradoxně stávají nositeli požehnání. Obrazně řečeno – ač sami žízní ve vyschlém údolí, jejich stopy otevírají prameny vod a přinášejí vláhu. Do místa bez života přichází skrze poutníky, kteří jsou na dně svých sil, požehnání a otevírají se nové podmínky života, který skomíral.
A abychom si nemysleli, že jde o záslužnou činnost, připojuje žalmista další část verše: včasný déšť halí onu dolinu Božím požehnáním. Požehnání je síla, která přichází shůry, snáší se podobně jako déšť. Je to síla, ke které se snad můžeme připojit, zprostředkovat, poponést, ale rozhodně není z nás, není naší zásluhou.
Sestry a bratři, každý máme své údolí balzámovníků ať už přiznané nebo skryté, potřebujeme slyšet onen hlas odjinud, který promlouvá: Zůstávám věrný, a proto můžeš být věrný; Jsem s Tebou, proto i Ty můžeš být s druhými. U Boha a jeho podivuhodné lásky se začíná, na tu se spoléháme, ta v nás budí důvěru.
V tom žalmu je vlastně ukrytý takový koloběh, který snad zakoušíme i my. Kdo poznal znavené poutníky Boží, hledá po jejich vzoru cestu do chrámu. Kdo vchází do chrámu, stojí mu za to hledat Boží stopy vprostřed dnů obyčejných i hodně vypjatých a spolehnout se na Hospodina. Když jde člověk za slovem Božím do společného shromáždění, je to spojeno se zaslíbením, že Bůh člověka nikdy neopouští, dává posilu pro život a to je dobrá zpráva pro každého.
A ještě jedna myšlenka v souvislosti s poutí (dnes je 1. října a na konci měsíce budeme slavit Den reformace). Církev jako společenství poutníků. Mám ten obraz ráda. Jsou tu ti, kteří vedou, ti kteří tuší nebezpečí a varují, ti kteří jdou s davem a o moc se nestarají – třeba i reptají, klopýtající a ti, kdo jim ošetřují rány, ti, kdo koukají po odbočkách, věčně pochybující a mnozí další. Jdeme za svým Pánem. Jsme na cestě – každý sám za sebe, jako členové rodiny, jako sborové společenství, českobratrská církev evangelická, křesťané. Spočinulo na nás požehnání těch, kteří před námi prošli údolí balzámovníků a zanechali po sobě prameniště (a byli nám tak směrovkou). To, co může každého z nás, potažmo církev ochromit, je její nepohyblivost. To, že se zabydlí na jednom místě – obrazně řečeno jen slavící v chrámu nebo sevřená v tom údolí. I my na naší cestě od obyčejných dnů přes ty kritické ke dnům svátečním a naopak máme zanechat stopy, které se díky Bohu mohou stát pro budoucnost rodiny, sboru, církve nebo třeba našeho bydliště požehnáním. K pouti nás vyzývá bible i reformace, docela konkrétně jedna z reformačních zásad (semper reformanda) - totiž, že stávající stav církve, potažmo sboru by se nikdy neměl stát poslední normou jejího učení a života, že církev, sbor i každý její člen prochází neustálou reformací.
Tedy blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. V procesu putování a zastavení, v procesu kráčení i čerpání sil je naděje. Naděje těch, kdo doufají v živého Boha.
Chválu dík, všichni vzdejme Pánu