1.Čtení: Matouš 5,21-22
2.Čtení: Exodus 20,13
- Vážené shromáždění, pokračujeme v sérii kázání na Desatero. Podle židovského počítání je to dnes šesté přikázání – nezabíjíš (oznamovací způsob).
- Stávalo se, že tento článek Desatera brali lidé jako příkaz k pacifismu. K absolutnímu odložení násilí i v případě obrany země a tak. Pacifisté odmítali vojenskou přísahu, odmítali se účastnit válečných konfliktů atp. Mezi nimi i dost evangelíků, kteří to napsali do přijímacích dokumentů, když šli na vojnu.
- Starozákoník, doktor Jiří Beneš píše velmi stručně: „Člověk Bohem vysvobozený z Egypta nezabíjí, to znamená že neohrožuje své okolí. Ten, komu Bůh změnil jeho totožnost a dal mu nové jméno (charakter, identitu, nasměrování) ten není nikomu nebezpečný. Nechce zabíjet. Naopak – v jeho blízkosti jsou lidé v bezpečí.“
- U tohoto přikázání bychom asi rádi slyšeli, že je to fakt nějaké nařízení že se nemá zabíjet že? Ale opět není tam rozkazovací způsob. Je to zase konstatování toho, jak vypadá život Hospodinova vyznavače, že takový člověk nevraždí.
- Naším zadáním je být Božím obrazem. Ve třetím přikázání je věřící člověk informován, že na sebe bere Boží identitu (Boží jméno), a pak to taky nějak vypadá.
- Šesté slovo Desatera pak vlastně konstatuje – a ty, který neseš Boží jméno, také, tak jako tvůj Pán – nezabíjíš. Když Boží obraz, tak boží obraz i v tom nevraždění.
- No jo, jenomže ti z nás, kteří udělali tu nebezpečnou věc, že otevřeli Bibli třeba v knize Jozue (6), nebo v 1 Samuelově (15,3), a tam četli, jak Hospodin nařizuje genocidy, vypalování měst, vyhlazení mužů, žen, dějí, kojenců a dokonce i domácích zvířat… Tak možná zůstaneme v šoku nad tím, jak je tento bůh krvelačný a temný, a jeho jméno fakt nebudeme chtít nosit. A hlavně – to není Bůh, jehož přítomnost se na lidech pozná tak, že nevraždí. Toto není bůh Desatera.
- V Bibli je pestrá směs lidských představ o Bohu, mezi kterými tu a tam zasvitne cosi odjinud, co pak čtenáře osloví a je skutečně „Božím slovem.“ Kniha Jozue např. prokazatelně prošla tak silným přepracováním za krále Jóšijáše, že její původní znění, bez nacionalistické propagandy asi nedohledáme. Leda, že by se zase našly nějaké svitky jako kdysi ty skvělé nálezy v Kumránu.
- Ale zpět k Desateru. Ten šestý článek se dá taky chápat jako: „zabraňuješ tomu, aby se zabíjelo.“ A dalo by se to říct taky pozitivním způsobem tak aby tam nebylo to ne-smíš ne-dělej. A znělo by to třeba: „měj úctu k životu a chraň ho před zmarem.“
- Člověk, který je proměňován Bohem samotným, člověk, na jehož tvář Bůh maluje svůj obraz, má úctu k životu a stará se o prostředí, ve kterém žije.
- Při detailnějším zkoumání originálu je to dokonce – nezavraždíš. Zabití jako úkladná vražda, jako zabití člověka pro zisk, závist… nemluví se například o zabití v sebeobraně. Když na vás zaútočí někdo s nožem v potemnělé uličce, vy se nějak ubráníte, ten násilník třeba přepadne přes zábradlí a zlomí si vaz – to není vražda.
- Všechny polohy, které má toto přikázání se do kázání nevejdou… sebevražda, potraty, eutanazie.
- V prvním čtení jsme slyšeli Ježíše, jak mluví o šestém článku. A je to Kázání na hoře, takže takové ty prudší věty, protože to celé posunuje zas o něco dál – už ten, kdo má vztek na svého bratra bude vydán soudu…
- Člověk zaslouží být souzen už za to, jak o druhých přemýšlí, ani nemusí po nikom šáhnout. Už v hlavě to začíná. V myšlení vzniká něco neblahého, co ohrožuje život druhého člověka a ten nedobrý náboj to má už jako myšlenka, daleko dřív, než si koupím brokovnici a po někom vystřelím.
- Napadá mě k tomu jedna věc, kterou psychoterapie nazývá sebenaplňující proroctví. Je to podloženo docela působivými experimenty a v zásadě to potvrzuje závažnost toho Ježíšova přitvrzení – že vlastně pozor už na ty myšlenky, které vedete.
- Sebenaplňující proroctví je třeba to, když se holkám říká, že nemají buňky na matematiku a že kluci prostě neumí vyšívat. Pokud tomu to dítě uvěří, v myšlenkovém svět se cosi zablokuje, a jakýkoli neúspěch v matematice si bude vykládat jako, že to je prostě to, že nemám buňky na matiku a lepší už to nebude – a pak taky není. Jeden psycholog to pak pěkně uzavírá bonmotem: „Jedno je jisté. Když budete svému dítěti od mala vtloukat do hlavy, že je idiot – nezklame vás.“
- Proč to teď vytahuji. Protože to, jak o lidech uvažujeme je do značné míry věc rozhodnutí. Jak o lidech chceme přemýšlet. Jak se na ně díváme. Tohle si řídíme my sami a může to být velmi účinný nástroj ke správě života.
- Snad všichni znáte ten efekt, který proběhne, když se na někoho něco dozvíte. Stavíte se třeba za kamarádkou na kafe a během řeči se dozvíte, že váš společný známý bral drogy, nebo byl nevěrný partnerovi. Váš pohled na toho člověka se rozbalí a nějak změní že? Asi už máme tendenci se na nevěrníka tak nějak koukat skrz prsty. Tenhle bral drogy? Jo tak proto je asi tak slabý, vypadá nevyspale (a nemusíme vůbec tušit, že je slabý, protože dělá v práci 14 h služby, a proto není vyspaný). A taky o tomhle je Desatero.
- Potom dává smysl to Ježíšovo zašpičatění šestého přikázání – pozor na to, jak o lidech uvažujete, nenechte to dojít moc daleko. Stále jste to především vy, kdo určuje, jak budete vnímat lidi kolem sebe. Máte možnost své bližní, lidi kolem vás ve své mysli zabít nebo jejich život uctít, podpořit v dobrém rozvoji.
- Boží člověk, ten, který na sobě nese Boží jméno se pozná mimo jiné taky podle toho, že v jeho myšlení je neustále snaha o to druhého člověka nějak podpořit, podržet, uchránit od zmaření – nezabíjet.
- Když se vrátím k Ježíšovi a jeho výkladu šestého přikázání, tak se v evangeliu setkáme s dalším silným výrokem. Matouš 5,38-39: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“… A o kousek dál ještě: 43-44 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“
- Upravme trochu slovíčka. Milovat svého nepřítele – tak jak to zní v českém jazyce – to je samozřejmě paradox. Zasloužilo by si to jiný překlad. Protože fakt nejde o to, aby se teď Ukrajinci rozběhli přes minové pole k Rusům s otevřenou náručí a začala velká líbačka.
- Ono „milování“ je tady spíš něco ve smyslu toho dnešního článku Desatera. Tedy spíš „pokus se v druhém, byť nepříteli, probudit to dobré co v sobě nosí. Pokus se najít jeho potenciál k tomu, že přestane být nepřítelem, že nakonec neuškodí tak jak chtěl, neukradne, pro co přišel. Sám zjistí, že takhle jednat nechce.“
- Milovat svého nepřítele, třeba zamilovat se do únosce který mě drží ve sklepě, tak tomu se říká Stockholmský syndrom. To pak člověk považuje únosce za přátele a policii, která vás zachrání za nepřátele. Děje se to vlivem mnoha dezinformací.
- Šestý článek Desatera ať je pro nás opět něčím podle čeho poznáme kousek toho Božího odlesku v člověku. Když někdo dovede vyrušit nedobrá slova, pověst, nevraživost, a nakonec i ten úmysl někoho zranit, zabít tak to je vlastně člověk nějak proměňovaný Bohem.
- Vezměme vážně i tu poznámku z psychologie o sebenaplňujícím proroctví. Názor či předsudek tak nešikovně postavený, a tak opakovaný, že se sám začne postupně stávat realitou, aniž by nutně musel.
- Všichni máme ty buňky na matematiku. A když nám matematika nejde, tak si jen po pravdě přiznejme, že jsme tomu prostě nevěnovali a třeba nás nebaví… Stejně tak máme všichni buňky či potenciál k tomu pročišťovat pohled kterým se díváme na lidi, kterým je hodnotíme. A právě v tomto momentě přijde na řadu dnešní šesté přikázání.
- Někdy vybírám jako slova poslání verše z 1 Petrovy, které se sem teď moc hodí. 1 Petrova 3,9: „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ Amen.