6.9.2026 | Filip Boháč
1.Čtení: 1 Tim 6,6-10
2.Čtení: Exodus 20,17
- Milé shromáždění, dnes zakončíme sérii kázání na Desatero. Když to dnes uzavíráme, tak projdu ty vstupní informace, které jsem říkal na začátku.
- Desatero provází několik nedorozumění. Nejde o přikázání: až na páté tam nejsou rozkazovací způsoby. Hebrejština používá víceméně oznamovací způsob, něco jako popis – neříkáš křivá svědectví, necizoložíš, nekradeš etc.
- A nejde ani o takovou tu pasivně agresivní mluvu jako: „Ty se snažíš chováš slušně, mladej!“
- Desatero není 10 požadavků. Nejde o to, že by z nebe spadla nařízení pro lidstvo. Desatero popisuje, jak vypadá život člověka, která je nějak osloven a proměňován Bohem. Takhle je třeba to chápat.
- A takový člověk se pozná třeba právě podle toho, že nemá úplně blízko k pomlouvání. Když se dozví zajímavý pikantní drb, tak ho v sobě spíš utopí, než aby jím nakazil další lidi. Nemá blízko ke krádežím, je mu cizí neuctivé jednání vůči rodičům atd.
- V jistém smyslu funguje Desatero jako diagnostika. A diagnostika ve většině případů neumí problém opravit, jen upřesní, kde je problém.
- Podobně o Desateru a o Mojžíšově zákonu uvažuje Ježíš a apoštol Pavel. Že je to takový dobrý diagnostik. Když v životě pořád chodíte kolem něčeho, hledáte, kde je problém, proč se vám to a to nedaří – tak je určitě fajn pozvat si dobrého diagnostika – Desatero. A to by bylo, abychom na něco nepřišli J
- Pak je rozdíl v tom, jak které křesťanské tradice ten jeden stejný text Desatera dělí a číslují. Jinak to mají katolíci a luteráni, jinak my a pravoslavní, a ještě jinak domovská židovská tradice. Já jedu podle židovského počítání.
- Dosavadní články Desatera byly spíš skutkové podstaty. Jako, že se zmiňovaly o tom, že se nekrade, že se pěstuje úcta k předchozím generacím, že je fajn si aspoň jednou v týdnu dát odpočinek od té klasické činnosti a zabývat se taky jinými a možná více vztahovými a duchovními věcmi…
- Desáté přikázání je jiné. Týká se myšlení. Už to, jak přemýšlíme o něčem, o někom, to je důležité. To je směr, kterým se toto přikázání ubírá. Bere vážně to, že naše myšlenky, jsou počátkem našim činů.
- A dnešní téma je DYCHTĚNÍ. Dychtit jako „fanaticky chtít něco, co nemám.“ Nebo něco, co má můj kamarád, soused-sousedka. A já po tom teda hodně toužím. Dokud to nebudu mít, tak si budu připadat tak nějak ochuzený, méněcenný, znevýhodněný, nekompletní.
- Tak se pokusím svést partnera-partnerku, trochu si od něj nakrást, pomluvit ho, aby měl horší pověst, uvedu do chodu veškerý arsenál nástrojů, které mám a budu lhát, vymýšlet si, uplácet, všelijak se kroutit abych bližního o něco připravil atp.
- Kde se to bere? Mám za to, že to bude někde v otázce vděčnosti a sebehodnoty. A že něco z toho je pochroumané.
- Taková osobnost pak často spadá do toho, že neustále srovnává, soupeří. Porovnává se s někým jiným. A to je cesta do pekel. Ono, vždycky najdete někoho, kdo je v něčem lepší… jsou lepší kazatelé, než jsem já, jsou lepší hráči na kytaru, lepší kuchaři, řidiči…. Nekončí to.
- Když byste náhodou byli nejmajetnější lidi světa, nejspíš byste záviděli rumunskému pastevci přírodu a klid při dohlížení na dobytek. Takové dychtění je nenasytná černá díra, která nemá nikdy dost.
- C.S.Lewis (autor letopisů Narnie) toto považuje za nejnebezpečnější hřích. Za takový vstupní hřích, který dovede otevřít dveře a postupně dorazí přitáhne ty další hříchy dál. Lewis dochází k tomu, že jde vlastně o pýchu. Ta potom vede ke všem ostatním neřestem.
- Říkáme, že někdo je pyšný na své bohatství, na to, jak je chytrý, nebo jak dobře vypadá. Není tomu tak. Lidé jsou pyšní na to, že mají více než ostatní, že jsou chytřejší než ostatní, nebo že vypadají lépe… je v tom vždycky soupeření.
- Pýcha se nikdy neraduje z toho, že něco má… ale že má víc než někdo jiný. No a když to nemá, tak si připadá méněcenně a začne po tom toužit a nezdravě se užírá.
- V tomhle bodě se židokřesťanská tradice ubírá po stejné cestě jako část buddhismu. Buddha považoval za ten základní problém lpění.
- Buddhismus je v jistém smyslu nauka o „nelpění.“ Když na něčem lpíte, dychtíte po tom, tak to teď v tuto chvíli nemáte že? Bolí vás ta prázdnota, jste z toho smutní, že nemáte – a vlastně tím trochu trpíte. Žádost vede k utrpení, říká se v buddhismu.
- Poznámka na okraj: nejde o to „o nic neusilovat.“ Desatero se fakt nesnaží přimět lidi k tomu, že největší vrchol života je zašít se někde s basou piva, jen tak metabolizovat, nadávat na svět a rezignovat na život.
- Ba naopak, v křesťanství jde o to najít svůj potenciál. Objevit to, čím právě já můžu ve světě jednat, co je moje dobrá schopnost, talent, dispozice.
- V příběhu o stvoření světa z Genesis 1, Bůh tvoří různé říše a potom je vyzve k tomu, aby si nějak poradily s tím, co v sobě mají. Země je povolána k tomu, aby se nějak po svém zazelenala. Voda je Bohem vyzvána k tomu, aby vydala ryby atd.
- A člověk je potom opatřen zadáním „být Božím obrazem.“ A co zatím Bůh dělal? Bůh něco tvořil a podporoval v tom tvoření všechno kolem sebe. V symbióze propojoval do vzájemných vztahů všelijaké lidi, věci, zvířata, prvky přírody. Takže o něco se usilovat určitě má a je to zdravé a potřebné.
- Desátý článek je dle mého o soupeřivém porovnávání. O sebehodnotě. Což je téma, které pravidelně zní ordinacemi psychoterapeutů a zasahuje velice hluboko do struktury osobnosti.
- Jak jsme to slyšeli v prvním čtení „zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.“ Tady evidentně nejde o chladné logické počítání.
- Pastevec v Rumunsku má prostě méně peněz než mafián Andrej Babiš. Ale má bohatství jinde. Pastevci to totiž třeba vůbec nevadí. Nepotřebuje se všelijak kroutit, prodávat se, pečlivě vybírat masky kterými působí na lidi a bát se chodit po pastvinách bez ochranky. Je spokojený s tím, co má a už ho nebolí žádost furt s někým soupeřit – a to je něco, co jiní bohatší pořád hledají.
- Pavel tam ještě píše „kořenem všeho toho zla, je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“
- Snad nás může potěšit biblická zpráva, že v Božích očích hodnotu máme. Jádro našich svátků, Velikonoce, jsou mmj. o tom, že Ježíš na kříži vzal všechny ty hříchy, ty naše průsery, úlety, všechno to, kde jsme se nějak minuli s tím „být božím obrazem“, že to vzal s sebou do hrobu, do smrti, je to mrtvé, neoživujte to. Takový je Boží pohled na věc.
- Já vím, někdy se to obtížně aktivuje ke skutečnému prožívání, ale stejně to stojí za to. V Božích očích máme všichni hodnotu.
- Jádrem desátého přikázání je nezdravé dychtění; pozor, ne úsilí, snaha jako taková, ale nezdravá jedovatá forma. Když bychom ho chtěli říct pozitivně, tak by to bylo třeba – Máš svou hodnotu, spokoj se s tím, co máš teď. Nauč se nacházet v lidech kolem tebe spíš partnery než soupeře. Amen.