19.4. (první neděle po velikonocích)
Píseň: EZ 350 (Přemohl Ježíš smrti noc)
Pane,
budeme otevírat Písmo a číst evangelium – dobrou zprávu. Vyznáváme, že většinu času dopřáváme sluchu zprávám zneklidňujícím a otravujícím duši. Děkujeme za to, že jsi nablízku. Že jsi pravda. Jsi nám blíž, než my sami sobě. Dřív, než máme slovo na jazyku, ty už všechno víš. Děkujeme za světlo tvého slova, kterému smíme naslouchat.
Děkujeme, že nejsme sami. Děkujeme za druhé. Děkujeme za společenství církve. Dej, ať smíme být tebou sjednoceni.
A tak prosíme, ztiš si nás. Oslovuj naše srdce. Prosíme o pokoj. Sami ho v sobě moc nemáme. Amen.
Text: evang. podle Jana, 20,19-23
- 19Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
- 20Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
- 21Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
- 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
- 23Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
I.
Zatímco kámen od hrobu je odvalen, Ježíšovi učedníci jsou uzavřeni jako v hrobě. Jsou zabarikádování za dveřmi, plní strachu. „Kdy si přijdou pro nás, tak jako si přišli pro Ježíše! To je jen otázka času.“ To oni se sami zavřeli, uzavřeli. Jsou tu jistě silné vnitřní výčitky: „Sselhali jsme“. A za dveřmi jistě hrozí reálné nebezpečí. Copak jenom nás za dveřmi čeká… Ne, není žádná budoucnost. Jakou naději máme?… Aspoň že je nás tady za dveřmi a pod střechou víc. Můžeme o svém strachu spolu mluvit.
A evangelista píše, že najednou je Ježíš uprostřed nich. Žádné zdi, žádné bariéry mu v tom nemohou zabránit. Je uprostřed nich a zdraví civilně, běžným pozdravem: šálóm - pokoj vám! Nevyčítá jim, že ho opustili, zradili, ale zdraví je a obnovuje s nimi vztah.
Tak evangelista líčí tajemství vzkříšení. Vzkříšení Ježíšovo není v podstatě nic jiného, než zjevením moci jeho lásky. Něco se děje, děje se to tiše. Je vidět to, co tato láska působí, jak zevnitř proměňuje, jak koná nové věci. Tato láska je bez hranic, svou mocí prostoupila vše. Vždyť v Apoštolském vyznání víry stojí, že i do pekel sestoupil, tedy do míst a situací nejzoufalejších a Bohu nejvzdálenějších… Však přímo v Janově evangeliu čteme, že Ježíš je dveřmi do života (J 10,7).
II.
A přichází proto, aby přinesl pokoj. Pokoj vám ! To je na jedné straně velmi běžný a civilní pozdrav. Přitom pokoj, šálóm v bibli, to není soukromá pohoda, to je harmonie všeho stvořeného, kdy všechno je , jak má být….stav, který očekávali proroci. Souhrn všeho dobrého a smíření. Jednou prý se bude pást vlk se beránkem... Tento tak běžný pozdrav je Ježíšem dokonale naplněn. Vždyť na kříži vedl zápas pro celý svět. Poslední Ježíšovo slovo z kříže (podle evangelisty Jana) zní: dokonáno jest! To není konstatování smrti („exitus“). To je slavné vyznání, že zde a v této chvíli dochází, ale naplnění, dokonání Božího záměru s člověkem. To, na co my lidé nestačíme, v čem my selháváme, je zde dokončeno – dokonáno. Mír, smíření, pokoj, odpuštění celé a dokonalé. Vždyť „smíření přinesla jeho oběť na kříži“ (2 Kor 5).
A učedníci poznávají toto působení vzkříšeného Pána, žehná slovy pokoj vám. A jistě si vzpomněli na slova, s kterými se on s nimi dříve loučil: pokoj svůj zanechávám vám, pokoj svůj dávám vám…. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Ježíš přináší pokoj, pokoj vzdáleným i blízkým...
Proto jim ukázal ruce a bok. Byl skutečně ukřižován. Skutečně položil svůj život. A to není znamením porážky, neznamená to, že další ušlechtilý člověk doplatil na svoji dobrotu, ale tady se děje, „dokonává“ Boží záměr s člověkem (dokonáno jest…). Beránek Boží, který snímá hřích světa. A proto se učedníci zaradovali.
To je druhá věc (vedle pokoje), kterou Kristus přináší a kterou působí v srdci. Radost. Najednou místo strachu a nepokoje je tu důvěra a radost. - A opět, znovu zní : pokoj vám! Pokoj, ten tolik potřebujeme. Tolik slyšíme hlasů, které na nás útočí, abychom se báli, abychom jednali ze strachu. Ve strachu jsou lidé ovladatelní, jsou ochotni dělat zlé věci. Ježíš ale přináší svobodu od strachu. A tak ještě jednou: pokoj vám!
III.
A vzápětí své učedníky vysílá ven, jedním dechem. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“. V křesťanství nejde o to vytvořit si soukromý svět, svou příjemnou bublinu, svou nirvánu a okolí nechat plavat. Je tu poslání, je tu odpovědnost za druhé, za tento svět, který, ačkoli se zdá být bezbožný, zůstává Božím světem!
Jak jsou učedníci posláni, co mají dělat, jaké je jich určení? „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“. V tu chvíli se vybaví Ježíšův příběh. Jak vypadalo jeho poslání - vyslání. Např.jak byl hostem v Káni Galilejské, hostem u obyčejných lidí, kde docela nepoznán, zachránil a rozhojnil radost. Nebo jak utišil žízeň té ženy u studny v Samaří. Jak nasytil lačnící. Jak otevřel oči slepých. Jak zabránil ukamenování ženy cizoložné a propustil ji v pokoji. Jak umýval nohy učedníkům - očišťoval od viny. .. „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého“.
Vdechnutí, to je doslovný význam slova inspirace. Ne pouze inspirace něčím zajímavým, ale to, že do vás vejde nový život. Tak jako zachránce vdechne svůj dech člověku, který ztratil vědomí. Ježíš po svém vzkříšení své učedníky mocně inspiroval a jejich životy docela proměnil zevnitř. Z ochromených a ustrašených lidí se stali lidé naděje, ochotní své života naplnit službou a láskou. A po nich další a další přijímali mocnou inspiraci pro svůj život. Tato inspirace Ježíšovým příběhem a zvláště velikonocemi se děje dodnes.
IV.
Možná jsme letos vnímavější pro to, co se stalo s učedníky za zavřenými dveřmi. Podobnou situaci – být zavřen doma - ve větší či menší míře zažil každý z nás. Jaké různé strachy jsme zažívali – z toho, co je za dveřmi, co se to jen na nás valí. A uvnitř doma, navzdory bezpečně zavřeným dveřím, jsme možná mívali nepříjemné myšlenky, třeba i výčitky, možná někdy i složité vztahy mezi sebou. Do toho všeho přichází příběh o prázdném hrobu. O tom, že ten, který v něm byl, přichází za námi, aby nám řekl: Pokoj vám. A vdechne do nás svůj život, abychom mohli být navždy spojeni s ním a tak se zdrojem, který nikdy nevyschne. A co budeme potom? Nevíme. Neznamená to, že život bude jednoduchý, ale můžeme žít v důvěře, pokoji a dokonce i radosti, o kterou nás nic nemůže připravit. A s vědomím, že tu nejsme sami pro sebe, ale že máme poslání.
Amen.
Pane, jen ty umíš utišit naše srdce.
Děkujeme, že svoje strachy, úzkosti, smutné myšlenky nemusíme a ani nemáme potírat násilím, ale že můžeme před tebou vylívat svá srdce. Tobě vše odevzdávat a nic bolavého a hnisavého nezadržovat.
Prosíme o potěšení pro smutné.
Dodávej odvahu těm, kteří ji ztratili.
Ochraňuj nás před škarohlídstvím.
Děkujeme za krásnou přírodu a prosíme za to, aby ji člověk neničil kvůli zisku.
Modlíme se za náš sbor, modlíme se jedni za druhé. Prosíme, uvaruj nás před pokušením prosazovat si svou, prosíme, aby ty sám byl uprostřed nás a my směli být bratry a sestrami.
A s nimi všemi se nyní spojujeme v modlitbě, kterou jsi nás naučil: Otče náš ...
Píseň: EZ 200 (V tvé síle, Pane Bože můj)