Desatero 5 | Filip Boháč
1.Čtení: Matouš 15,4-11
2.Čtení: Exodus 20,12: „Važ si otce svého a matky své, aby se prodloužily dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě.“
- Vážené shromáždění, pokračujeme v sérii kázání na Desatero. Stručně zopakuji úvodní informace: Desatero není deset příkazů, ale deset oznamovacích promluv o tom, jak vypadá život člověka, který je proměňován Bohem. Je přesnější Desatero překládat přítomným časem. Různé tradice ho různě člení, já používám původní židovské členění.
- Po celou dobu toho, co si vykládáme Desatero opakuji, že tam nejsou rozkazy, imperativy. Jedinou výjimkou je tento pátý článek, kde je skutečně rozkazovací způsob.
- Jako jediné přikázání řeší vztahy k jiné generaci, než je ta ke které se v Desateru mluví. Jako jediné vyhlíží do budoucna – aby dobře bylo. Dokonce trochu kouzelně slibuje prodloužení dnů na zemi – což je asi chápáno tak, jako že po tom člověk touží.
- Hlavní sloveso zní „važ si.“ V hebrejském myšlení se to myslí opravdu ve smyslu – ať jsou pro tebe tvoji rodičové těžcí, ať mají váhu… Tak, že je to leckdy s rodiči těžké to všichni známe, a mnozí také, že s dětmi to bývá těžké, a tak vlastně obecně s lidmi to bývá těžké že… a že mají často slušnou váhu tak to taky…
- Tohleto s váhou a tíhou vyrůstá z oblasti obchodu. Když kupec váží, zhodnocuje, tak to, co váží víc je cenné. Těžký – hodně vážící – vzácný, ctěný atp. Já bych se svou váhou byl asi dost ceněný.
- Mohli bychom snad říct taky „neber své rodiče na lehkou váhu.“ Čím jsou děti starší a vyspělejší tím spíš jdou na horu a rodičové jdou pomalu z kopce. Mění se ty váhy.
- Stárnoucí rodiče přidávají tíhu na ramena svých dětí. Postupně mohou ztrácet vážnost, důstojnost a je právě na dětech, aby hodnotu svých rodičů chránili. Tohle mají děti střežit. Je to tedy přikázání zaměřené na rodinný a společenský rozsah.
- (J.Beneš): „Ctít, a tedy svým způsobem nést tíhu svého otce a matky, není povinnost jednoduchá a mnohdy ani příjemná. Člověk by takovou věc zřejmě nedělal přirozeně a spontánně. To je možná důvod, proč právě povinnost ctít rodiče je přikazována.“
- No a co to lákadlo? Aby se prodloužily tvé dny na zemi… Když si představíme rodinku, kde nejsou fajn vztahy, kde je velmi obtížné potkat se kvůli nějaké administrativní záležitosti… tak lákadlo „aby se prodloužily tvé dny na zemi“ moc lákavě nezní…
- Ono to nemusí nutně znamenat, že dnů bude víc, nebo budou nějak delší (30h dny). Množstvím, se v SZ často míní kvalita, jako že ty dny budou stát za to.
- V prvním čtení jsme slyšeli, jak o tomto přikázání mluvil Ježíš. Zní tam dost nekompromisní slova. Vy, kdo máte za to, že rodičům stačí obětovat v chrámě, a to je všechno, tak jste svou tradicí zrušili Boží slovo. Tradice může rušit Boží slovo!
- A asi znáte leckoho, komu se velmi obtížně buduje úcta k jeho rodičům. Rodiče jsou pořád lidé s plnou výbavou, taky mívají neduhy, chyby a někdy jsou ty chyby dost zraňující.
- Psychoterapie se často soustředí právě na dětství, vyrůstání, rodičovské vzory, protože ty dávají člověku základní kulisy, ve kterých bude žít.
- V jistém smyslu nám rodičové a jejich chování vůči nám a vůči nim samým rozdá karty do ruky. U někoho to může být slušný set na hru, u někoho jiného docela bída. Což neznamená, že se s těmi kartami nedá nějak hrát a šikovný hráč může i s bídným základem vyhrávat.
- Podobně je to s charakterovými rysy, taktikami, předsudky, názory, důrazy, které jsme převzali jako děti od svých rodičů. Takže chápu, že toto přikázání může někomu znít jako neřešitelný problém.
- V listu Efezským 6, 1-6 se píše: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi. Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.“
- Moudrá slova starozákoníka Jana Hellera: „Je to výzva pro syny a dcery, ale neméně také pro otce a matky. Jestliže svým dětem nejsou otci a matkami v pravdě a lásce, v hlubokém smyslu biblické zvěsti, zastiňují svým deformovaným otcovstvím a mateřstvím svým dětem výhled k Otci nebeskému a jeho lásce.
- Je to oboustranné – cti otce svého × nedrážděte své děti ke vzdoru. Tyran si může všelijak vynucovat úctu u svých dětí – půjde jen o strach, který na sebe vezme formu křečovité úzkostlivé úcty. Nic moc Božího, a od směrovek ke svobodě jsme zase dost daleko.
- Ježíš v Matoušově evangeliu říká dost drsná slova (Mt 10,35-37): „Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.“ Drsná slova. Evidentně má úcta k rodičům své hranice.
- Někdy to tak chodí… spořádaná židovská rodina přece jen tak nepustí dítě s nějakým floutkem co chodí po krajině a rychtuje vážené duchovní autority, troufne si zpochybňovat tradice a zaběhlé zvyky, s tímhle Ježíšem no ne? Není to proti všemu, co máme pod slovem „v pořádku“?
- Jenže Ježíš nepřišel, aby lidem řekl, že dělají všechno úžasňánkově, a hlavně aby nic nikdy neměnili a mechanicky všechno opakovali... to skutečně nee.
- A tak – ačkoli to na první poslech zní divně – je to někdy Boží přítomnost, co postaví děti proti rodičům… A páté přikázání neznamená otrockou podřízenost.
- No a potom tu máme další věc, že Bůh sám je oslovován jako Otec. Pracoval jsem s lidmi, kteří odmítají říkat Bohu „otče“, protože jejich vztah k vlastnímu otci je tak komplikovaný, že použít to pro Boha je automaticky odpudivé a plné nevraživosti.
- A tak lidé říkají třeba Bohu třeba „matko naše“, nebo jen Bože, Ježíši, Duchu svatý ale ne otče! Proč by ne, je to podobná symbolika jako otec, syn atp.
- Bůh Otec je také tradiční název první osoby Trojice. Teď se zkusme zamyslet, nakolik je ten výraz „Bůh otec“ napojen na vašeho otce… protože je. Chtě nechtě když říkáme „Bůh otec“, tak to nelze vyslovit, aniž by mozek neměl při té myšlence obraz vlastního otce.
- Dovedu si představit, že v patriarchálních dobách, kdy otec prostě vládl domu, a žena i děti byli víceméně podřízení, mohla představa boha otce působit jako obávaná postava která trestá a přikazuje. Pevná autorita, řád, vykonavatel trestu.
- Pak dovedeme pochopit, že v církvi vznikla potřeba, ze které vyrostla mariánská úcta… ta potřeba něžného mateřství, naslouchání, klidného prostoru, kam se člověk může utéct před tvrdým autoritářským bohem otcem se kterým se nedá mluvit…
- Ale sem tam se to podaří a otec někdy představuje symbol bezpečí, jistoty, pomoci. Když je táta doma, tak se děti v noci nebojí. Táta jim pomáhá, hraje si s nimi, pokárá je, ale nevynucuje si autoritu ranami. Pak jsou lidé schopni říkat „otče náš“ bez zrychleného dechu.
- Je toho určitě hodně, co by se nashromáždilo za významy do slova „otec.“ Berme to jako impuls k promýšlení – nakolik je pro mě Bůh poznamenán vztahem k vlastnímu otci?
- A někteří říkají, že je to přikázání dočasné. Rodiče tu z pravidla nebývají po celý život svých dětí – to už je světa běh.
- Můžeme se na to dívat tak, že počet příležitostí k tomu abychom nějak zharmonizovali vztah k našim rodičům je omezený.
- Naši rodiče jsou velký kus nás samotných, se všemi problémy i přednostmi. Jen díky nim jsme na světě. Ať už tohle hodnotíme jakkoli, tak bychom to nemohli ani hodnotit nebýt rodičů.
- Pojďme si to nějak zařadit do toho Desatera. Ke komu 10 směrovek ke svobodě hovoří... Za prvé: k tomu, kdo ví, že je to Bůh, kdo způsobuje, že opouští něco, kde je jako spoutaný. Za druhé: k člověku, který ví, že je povolán k tomu být Božím obrazem a přestává se v životě hnát za nižšími věcmi. Za třetí: Desatero mluví k tomu, kdo ví, že na sobě nenese jméno Boží jen tak pro nic za nic. Že si Bůh ohlídá, aby to nezapadlo. Za čtvrté: mluví k tomu, kdo si od sebe dovede aspoň jednou týdně dát pokoj a vstoupí tak do ochutnávky šabatu, Božího klidu a pokoje. Za páté: hovoří k tomu, kdo nebere na lehkou váhu to, že je na živu. A tak vlastně projevuje vděčnost a úctu také k těm, kteří mu život dali. Jde o postoj vděčnosti za nesamozřejmý dar života – a ne nekritické a zničující.
- Každá rodina je prý v nějakém ohledu narušená. Také rodiče nás vychovávali na jeden jediný pokus, neměli možnost to zkusit znovu a lépe – a mezitím jsme vyrostli. Opat kláštera v Novém Dvoře – Dom Samuel píše moudrá slova, že dospělým, opravdu dospělým se staneš teprve ve chvíli, kdy dokážeš odpustit svým rodičům.“ Amen.