Desatero - část druhá

9.6.2024 | Filip Boháč

1.Čtení: Koloským 1, 15-16

2.Čtení: Ex 20, 3-6: „Neexistuje pro tebe Bůh cizí nad mou tváří. Nečiníš si rytinu ani žádný obraz toho, co je na nebesích nahoře, na zemi zespodu a v moři odspodu země. Neklaníš se jim. Nesloužíš jim, neboť já Hospodin Bůh tvůj, Bůh žárlivý, dohlížející na nepravost otců na synech na třicítce (čtyřicítce) a k nenávidících mě a činící milosrdenství k tisícům milujících mě a střežících přikázání moje.“ (překlad starozákoníka Jiřího Beneše)

• Milí přátelé, pokračujeme dnes v sérii kázání na Desatero. Je před námi ten legendární druhý článek o představě Boha. Ještě, než se do toho pustíme, tak jen ve stručnosti projedu to, bez čeho bychom se při výkladu Desatera neobešli.
• V původním jazyce, v hebrejštině nejde o přikázání. Nejsou tam rozkazovací tvary, ale ty jednotlivé články jsou formulované jako oznamovací věty.
• Je to popis. Desatero je původně popis procesu, který s člověkem dělá Bůh, když ho osvobozuje. Jedinou výjimkou je pátý článek „cti otce svého a matku svou“, tam je skutečně rozkazovací tvar.

• Dále pak máme 3 způsoby, jak ten jeden stejný text dělit a číslovat. Takže nám může kolísat počítání které je které přikázání. Já se přidržím domovského židovského počítání.
• Původně tvořily Desatero krátké promluvy. Takové ty vysvětlující a hrozící přídavky (jako u dnešního přikázání) se tam dostaly později, prý v období babylonského zajetí.

• A teď tedy ten druhý článek Desatera, který provází asi největší rozdíl v pochopení a se kterým měli zrovna evangelíci na vysočině bohatou zkušenost.
• Když se to totiž pochopí milně jako příkazy a rozkazy, tak se dřív či později objeví někdo, kdo je bude vymáhat. Následně vymyslí systém trestů, a tak dostane do ruky nástroj na ovládání lidí.
• Jeden příklad za všechny. V 17 století puritáni v USA dovedli klidně oběsit kočku, udělit jí trest smrti za to, že v neděli lovila myši, tedy pracovala. To už moc jako směrovky ke svobodě nezní. Z Bible se dá udělat nástroj útlaku, záleží na tom, kdo ji vykládá.
• Desatero vykládali židé, rabíni, církevní otcové, takřka všichni teologové a kazatelé ve všech historických dobách. A někdy se to opravdu zvrtlo.
• Na začátku 15. století zasáhlo obrazoborectví také husitské Čechy, kdy husitům padla za oběť při plenění kostelů a klášterů většina starých gotických památek. Někteří protestantští reformátoři povzbuzovali své stoupence k ničení uměleckých děl, neboť je považovali za modly.
• A tak se začaly ve svaté zuřivosti rabovat kostely, pálit obrazy, sochy. Naštěstí nám aspoň nějaké umění zůstalo v německé reformace Martina Luthera, tam obrazoborectví tak silně neproniklo.
• V 18 století se tajní evangelíci občas dali poznat podle toho, že si zarytě odmítali pověsit na zeď nějaký svatý obrázek.
• Je velmi pozoruhodné, co všechno může napáchat nedostatečný překlad z hebrejštiny že? Jak moc může změnit podobu dějin, když se Bible překládá podle potřeby, účelově aby to obsloužilo teologii vykladače.
• No, my víme, že nejde o příkazy… takže o co jde sestry a bratři? J O co jde v druhém článku Desatera?
• Potom, co se Bůh představí v prvním článku Desatera jako ten, kdo vede odvádí člověka z nesvobody (z Egypta), tak poté sděluje, jaké důsledky pro člověka toto opouštění má. Jsou to oznamovací věty.
• Troufnu si udělat takovou vysvětlovací parafrázi. Jako by se tam říkalo: „Člověče podívej se, jak bude vypadat ten proces osvobozování, který s tebou udělám. Už si na tu pozici toho nejdůležitějšího v životě, pozici pro Boha, nestavíš nic z objektů, předmětů, zvířat, hvězd, z moře… ani peníze, pověst, moc, bibli, svého oblíbeného faráře či farářku... To všechno postupně odpadne, takové modly si neděláš… neklaníš se někomu, kdo ti může dát hodně peněz a nesloužíš mu… tak to bude vypadat, když je život člověka ovlivnění Bohem.
• Deseti způsoby, přímou řečí se popisuje jak vypadá život člověka který se otevírá Božímu působení. Žádné příkazy (až na ten pátý článek) J
• Když jsem se na Evangelické teologické fakultě dostal k pořádnému výkladu Desatera, tak mě to vlastně poprvé začalo zajímat. Dává daleko větší smysl to nevnímat jako primitivní rozkazy ale jako docela lákavou nabídku a pozvání k životu s Bohem.
• Protože pokud se způsob toho, jak žijeme své životy takto změní když si tam vpustíme Boha, tak to chci, po tom opravdu toužím.
• Z hloubi duše toužím po tom, aby mi ze systému hodnot odpadly všelijaké modly, které tam mám. Modla toho, co si o mě řeknou lidi – jako to na čem nám nejvíc záleží. Modla moci a peněz – opět jde o to, jak mě budou vidět lidé.
• Myslím, že když takhle pochopíme Desatero, tak je to skutečně něco, po čem lidské srdce v jádru touží. Být proměňováno tak, že se postupně z toho našeho života ztrácí křivá svědectví, prospěchářské rozhodování, zběsilé úsilí za výdělkem nebo nějakou extra mocnou pozicí ve společnosti jen proto abychom měli moc… Pak to jsou opravdu směrovky ke svobodě.
• A je dost možné, že se během toho člověk nějak ztratí. Když totiž nějakou dobu žijeme s tím, že úplně nejvíc (pozice náležející Bohu) je pro nás určitá suma peněz na účtě, moc, krásný vzhled atp. A Bůh nám to zpřehází… můžeme se najednou cítit nejistí, jako v pustině.
• Staré známé cestičky a způsoby, jak žijeme jsou teď neaktivní… jako když jsou ti Izraelci na poušti. Desatero je v příběhu právě na začátku té cesty. Když Mojžíš s čerstvě osvobozenými otroky vstoupí do pustiny, dostávají od Boha Desatero. Deset směrovek ke svobodě.
• A oni jdou pouští, životní pustinou bez jistot, bez známých tras, checkpointů, obchodů, jdou do zaslíbené země. A ano, trvá to 40 let.
• Ten proces Desatera, proces osvobozování člověka obávám se může taky trvat 40 let, protože můžeme zatvrdit své srdce a celé to zkomplikovat. Ta generace, která vyšla s Mojžíšem z Egypta musela zemřít, než vstoupili do té zaslíbené země.
• Často se to vykládá tak, že jde o podobný obraz jako v Novém zákoně Boží království. Jako, že Desatero coby popis osvobozeného člověka je něco jako takový nákres stavu, který bude v Božím království. Lákadlo, pozvání do Božího procesu.
• V tom našem dnešním druhém článku Desatera nás Bůh osvobozuje taky od našich představ o něm. Ať už jde o představu velmi přísného a trestajícího Boha, nebo rozplyzle neurčitého flegmatického Boha kterému je vlastně všechno jedno, od tohoto všeho, od těchto obrazů Bůh člověka osvobozuje.
• Myslím, že Desatero je taky takový návod, jak to poznat. Jak poznat na lidech, které potkáváme, že s nimi Bůh dělá ten svůj proces osvobozování. Projděte si v hlavě ty články Desatera a určitě vás někdo napadne. Třeba někdo tady z kostela, nějaký kamarád, přítel, a klidně taky někdo kdo do kostela nechodí.
• Obraz Boží… Imago dei. Druhým přikázáním Bůh také říká „hoši, ono se to nepovede mě namalovat. Cokoli uděláte za umění, tak jde o symbol, podobenství…však to sami víte.“
• Na první stránce Bible čteme, že být Božím obrazem je náš úkol. Genesis 1,26: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Je to tak nějak náš úkol tady zpřítomňovat to, co je v Božím srdci. Jde o to být místem Boží přítomnosti pro druhé.
• A slova z prvního čtení mluví o tom, že obrazem Božím je Ježíš Kristus. Na něm se nějak tajemně zrcadlí Bůh sám. Byl to právě Ježíš od koho máme zachovaná podobenství, obrazné zprávy o nezobrazitelném Bohu.
• Milé sestry a bratři, kéž je pro nás Desatero nikoli deset svazujících nařízení… ale deset bodů, skrze které můžeme v životě vnímat Boží přítomnost. Kéž je to pro nás lákavé pozvání k životu vystavenému Božímu působení. Amen.