Na čem záleží?

Napsal uživatel admin dne St, 01/12/2021 – 21.13

Mt 25,40b. „Cokoli jste učinili jednomu z bratří těchto nejmenších, mně jste učinili“.

 

Jsou to slova z Ježíšova podobenství: podobenství o posledním soudu.

Poslední soud – to pro Ježíšovy posluchače nebylo vzdálené téma. Naopak, bylo to silné téma, které lidmi rezonovalo a dráždilo k nejrůznějším fantaziím.

Dnes  ovšem pojem “poslední soud“ lidé nepoužívají. A přece jde stále o totéž. Totiž o to, co má smysl. Co obstojí. Na čem záleží, na čem nikoli. Co je ryzí, co je falešné. A jaké jednání z toho pro současnost vyplývá. Téma posledního soudu prostě připomíná, že každý člověk je odpovědný, že se bude jednou odpovídat za svůj život a že se z této odpovědnosti nikdo nevykroutí.

V lidské představivosti býval obraz posledního soudu dramatický: krvavá nebesa, hořící jezero, celosvětová událost kolosálních rozměrů.

A teď si všimněte, že je tento obraz u Ježíše zcela jiný. Poslední soud se přesouvá kamsi na salaš, kde pastýř svolává stádo, tak jak se to dělá každý večer: provádí jakousi inventuru stáda: ovce do jedné ohrádky, kozy do druhé. Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;32a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,33ovce postaví po pravici a kozly po levici.

Docela všední situace. Tedy: to, na čem záleží, je všední život. Ne až jednou a ne až nějaká výjimečná chvíle. Ale teď a nyní je ten správný čas, kdy se rozhoduje. Důležitá je přítomnost, ta všední, prostá, zdánlivě bezvýznamná.

Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

To je tedy kritérium – milosrdenství, soucit, ochota pomoci lidem, kteří jsou na tom zle. Všimnout si jich, zastat se jich. Jsou tu vyjmenováni lidé, kteří tenkrát i dnes byli lidmi bez zastání. Bez práv. A že jich je! Jsou pohrdáni, bráni s nedůvěrou, nebo jsou dokonce odsuzováni a zastat se jich bývá nepopulární. Bolavá místa společnosti, bolavá místa tohoto světa. To šokující je, že v nich je člověku přítomný sám Kristus.

Zkusme se teď zastavit …. a vážně zamyslet se nad tím… koho by Ježíš zmínil dnes… Jakou skupinu… Mám potřebu zmínit jedno místo, které je dnes děsně bolavé. Nosíme v sobě obrázky uprchlíků, ženy-děti, kteří jsou na začátku zimy na hranicích Polska s Běloruskem. Na jedné straně běloruští vojáci, kteří se snaží protlačit tyto uprchlíky přes plot do Evropy… na druhé straně polští vojáci, kteří se tomu brání. Něco hrozného, nelidského. Jak zrovna tohle můžeme ovlivnit? Myslím, že můžeme. Není přece cestou národní sobectví a strach z cizího. Můžeme např. dělat to, co nazývá epištola Janova „rozlišování duchů“ – umět pojmenovat a rozlišit, co je v Kristově duchu - a co je proti. Přemýšlejme o tom…

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘

Udivenými otázkami prozrazují spravedliví hned dvě věci. Jednak opravdu netuší, že a kdy se s Kristem potkali. Jednali zcela přirozeně, nezištně, nemysleli na to, co z toho budou mít. Jenom to tak ryze cítili, že mají jednat. Prostě srdcem vnímali, cítili, jednali. Nebyl v tom nějaký program, snaha spasit svět, neshromažďovali si zásluhy či dobré skutky. Pochopili, pocítili, jednali, nemysleli sami na sebe. A ti slyší, že takový život nebyl marný. Že se neminuli životem. To teď slyší nyní od nejvyššího zastupitele, soudce – krále na konci věků. A jakoby tam na trůn byli pozdviženi také všichni ti ztrápení - věznění, nazí, bezdomovci, lidi bez práv...

Podobenství dále pokračuje zcela symetricky: 41-43. Znovu je vypočítáván celý seznam potřebných lidí, opakuje se, skoro máme chuť sami doplňovat, co přijde. Ježíš to vypráví takto schválně, aby se nám to dostalo pod kůži. A také zde se koná veliké překvapení. Byli vedle. Možná, že si tito lidé byli jisti sami sebou, svými životními projekty. Mohli si být jisti svým spasením, tito lidé klidně mohli volali zbožně Pane, Pane, mohli konat divy či zázraky... dokonce divy a zázraky – a přece mají slyšet, že to vše bylo jaksi mimo.

Není bez významu, že v evangeliu je toto podobenství poslední Ježíšovou řečí. Pak už bude závěr, jeho oběť na kříži. Podobenství je tedy takovým Ježíšovým odkazem. Před smrtí on říká, na čem mu tolik záleží.

Už na začátku evangelia, kde čteme o narození JKta, stojí, že on je Immnauel, totiž: Bůh s námi. Sdílí se s námi, je bližním a bratrem, zasedá ke stolu s nejrůznějšími lidmi v problémech, stýká se s problematickými lidmi. Je věrný až do konce. A na konci téhož evangelia stojí: A hle, já jsme s vámi po všechny dny až do skonání věků. – Bůh jde životem s námi. Je na straně člověka.

V Ježíši Ktu se Bůh stává jedním z nás. Nese spolu s námi náš úděl, i naši všelijakou bídu celého světa. Je nám takto přítomný a my smíme jeho přítomnost rozpoznávat. On je ten soudce nejspravedlivější, který nás vede k životu. Pro budoucnost je důležitá přítomná chvíle. Teď a nyní. Jsou důležité přítomné výzvy. A jak jednat, na čem se orientovat a co je fakt důležité – máme nezpochybnitelné vodítko v životě a ve slovu Jkta.

Na závěr poslyšme příběh bratra Palečka z doby krále Jiřího z Poděbrad:

Jednou si Bratr Paleček vyšel za městskou bráni. Tu spatřil, jak na hnojišti leží jakýsi ubožák, plný ošklivých vředů. V městském špitálu jej nepřijali, protože se obávali nákazy. Bez pomoci měl ten chudák skončit svůj život: nikdo ho neznal, nikdo o něj nestál.

Bratr Paleček se rozběhl staroměstskými uličkami až k týnské faře. Sotva dechu popadal, když husitskému arcibiskupovi oznamoval: „Hroznou, ba víc než hroznou věc jsem dnes viděl, bratře Rokycano! Na hnoji za městskou branou leží pohozené boží tělo!“ –Mistr Rokycana se zděsil. Takové rouhání. Tělo Páně, svátost nejsvětější patří přece na oltář! – I vypravil s Bratrem Palečkem čtyři kleriky s nosítky a se zvonečky: měli ve vší úctě přinést tělo Páně do chrámu. Paleček je zavedl k hnojišti za hradbami, naložil nemocného na nosítka a úžasem zkoprnělí klerikové jej odnesli k arcibiskupovi. Ten nevěřil vlastním očím. Ale Paleček mu řekl: Hle, tady máš ubohé tělo boží, nemocného a opuštěného člověka. Prokaž mu milosrdenství, neboť v nejubožejších k nám přichází sám Kristus Pán. On přece řekl, že co jsme učinili nejmenším z jeho bratří, to jsme učinili jemu!“ – Mistr Rokycana dal nemocného ve špitále ošetřit a léčit. Amen.